Réžia:
Aki KaurismäkiScenár:
Aki KaurismäkiKamera:
Timo SalminenHrajú:
Matti Pellonpää, Evelyne Didi, André Wilms, Kari Väänänen, Christine Murillo, Jean-Pierre Léaud, Carlos Salgado, Alexis Nitzer, Sylvie Van den Elsen (viac)Obsahy(1)
Film sa odohráva v novodobom Paríži, kde sa traja umelci snažia žiť dôstojný život aj napriek neistote a nestálym príjmom. Spisovateľa Marcela, albánskeho maliara Rodolfa a hudobného skladateľa Schaunarda spája priateľstvo a vernosť k múzam. Rodolfo sa zamiluje do krásnej Mimi, tá však v takýchto podmienkach žiť nevie a opúšťa ho. Vracia sa až vtedy, keď zistí, že je smrteľne chorá. (ASFK)
(viac)Recenzie (102)
Aki mě zase dostal. Mě to bylo podezřelé, že film z roku 92 je černobílý. A pak tam nastoupili ti týpci. Malíř, spisovatel a skladatel. Paříž se magicky oděla do hávu padesátých let. Ženy naznaly, že od těch radši dál, smrdí frankem. A to je princip filmů, které se netváří jako veleumění ale zadřou se coby tříska do kůry mozkové. Tentokrát mě Jean-Pierre Léaud vůbec nenasral, stává se mecenášem inspirován svým vlastním portrétem. No aspoň nic nepokazil. ()
Film je podle mě tak čtyřhvězdičkovej, ovšem humor a herci pěti, tedy dávám pět. Nejen téma má co do činění s bohémy, bohémové jsou i ve formě, i v tom humoru. Je to něco mezi absurditou na hraně dadaismu, stylizací a pokusem o vytvoření autentické atmosféry života a myšlení určité skupiny lidí (obecně bohémů). Zároveň je to velmi kinematografické, poetické a nenucené, překvapivé, neokoukané a hravé. Chci to vidět znovu. ()
O tomto filmu mluví John Hurt v novém Jarmuschově filmu Hranice ovládání a právě jasný vliv Jarmuschových krátkých Káv a cigaret (v černobílé kameře apod.) a celého aroma jemných pofrancouzštělých poklidů a se stylem melancholií je cítit v Kaurismäkiho adaptaci románu Henriho Murgera, na jehož, spisovatelův, hrob neopomenou postavy tohoto filmu zavítat a vzdát hold. Je to ten "velice pěkný finský film, adaptace oné knihy," jak Hurt u Jarmusche odkazuje a má ve všem pravdu, protože i pes se jménem Baudelaire nebo nová skladatelova hudební kompozice jsou k tomu bonusem a dílo má svůj šarm. A tak jsem z filmu jen z jedné věci smutný, a to z mého oblíbeného herce Jeana-Pierra Léauda, neboť ten je tu taky smutný, i když výborný, ale již zestárl ve tváři:/ ()
Uznávám, v podstatě se jedná o jednu velkou romantizaci společenských vyvrhelů, v tomto případě prototypu „prokletých“ umělců. A je celkem jasné, že životy podobných lidí nikdy ve skutečnosti neoplývaly něčím záviděníhodným, či skutečně romantickým. V podobných případech tomu bylo často právě naopak - umění bylo kontrapunktem pro bezútěšný život umělce – i proto tvůrců s tragickými osudy (namátkou Van Gogh, Arthur Rimbaud, či Andrej Tarkovskij), vytvořili tak nádherná a povznášející díla. Ostatně v čem jiném tkví lyrika, než v tom, že posvěcuje věci každodenní a mnohdy těžké do stavu vyššího, do podoby něčeho smysluplného, výjimečného a krásného? Nejinak je tomu nakonec i v případě Bohémského života... ()
První setkání s Aki Kaurismakim a rovnou asi jeden z jeho náročnějších filmů. Úžasný bylo sledovat ty pocity a jednání těch francouzských Bohémů. Člověk si řekne, co je to za magory. No co, oni to fakt jsou magoři. Každopádně osud je nakonec stejně dostihne a je úplně jedno, jak moc ukradený jim svět kolem nich je. Kromě nich ale ještě musím ocenit tu úžasnou černobílou atmosféru uliček Paříže. Byla neskutečná radost je sledovat a hodně to atmosféře pomohlo...ještě aby ne. ()
Galéria (24)
Fotka © Future Film
Zaujímavosti (7)
- Natáčení na pařížském Centrálním nádraží by bylo velmi nákladné, a tak spořivý Aki Kaurismäki vytvořil iluzi železniční stanice tím, že promítal na garážová vrata stín vagónu. (džanik)
- Matti Pellonpää ani Kari Väänänen ve skutečnosti francouzsky neumí. Ve scénáři měli poznámky, jak text správně vyslovovat. (džanik)
- V nemocnici má Mimi (Evelyne Didi) nad postelí přenosné rádio Tesla - „Mír“, nebo jeho exportní verzi Comet-9 Commodore. (Previt)
Reklama