Tiene v raji

Kaurismäkiho filmová apoteóza příslušníků dělnické třídy, jejich obyčejných životů a osudů. Opravdoví dělňasové by se možná tímhle filmem mohli cítit dotčení, mohli by mít pocit, že je intoši přehnaně karikují a dělají si z nich šoufky, ale mně (taky dělňasovi) tenhle film přijde moc milý. Kati Outinen a Matti Pellonpää poprvé spolu a nemohlo to dopadnout o mnoho lépe. Nejvíc se mi líbí scéna, ve které sedí otrávená Ilona se svým šéfem ve snobské restauraci, a po chvíli mlčení zádumčivě pronese: "Tak sem nás s Nikanderem nepustili". "A proč jste nezavolali ředitele?" "Kdo, my?" A chvíli nato její a Nikanderova společná jízda popelářským taxíkem do přístavu k sovětskému trajektu do Tallinnu, kterým společně odplouvají vstříc světlým (nepochybně) zítřkům... Severská tragikomická lovestory jak má být. (11.02.2015)

Těžko tento film k něčemu jinému přirovnat - je v tom šeď, šeď, porážka, šeď, ztuhlost, křeč, samota, odevzdanost a malá špetka romantiky, která v tom všem vyčnívá jako klenot. Je to snad tím kontrastem, ale člověk nakonec snad začne i věřit na lásku. Bravo. PS: a komedie to rozhodně není.. 9/10 (12.01.2007)

Pro tu esenci přicházejících 90ek, pro tu zvláštní paletu barev Kaurismäkiho obrazu, pro to, že už se takovéhle filmy netočí, pro to všechno má smysl Stíny v ráji vidět a užít si je v kině. Naivita a topornost scénáře, prkenné herectví všech zúčastněných, ale třeba i jistá těžkopádnost střihové skladby, to vše dává základ roztomilé a osobité atmosféře, skrze níž pozoruje svět vyjma Kaurismäkiho snad už jen Jim Jarmusch. 7/10 (13.06.2017)

Na prvý pohľad možno trocha jednoduchší milostný príbeh, no páčilo sa mi, ako tu autor narába s prostredím. Je tu krásne ukázané, aký dopad na atmosféru môže mať exteriér. Ale je tu toho omnoho viac. V neposlednom rade si tu možno všimnúť napríklad šikovne vloženú satiru na vyložene gýčové romantické situácie a ich prekrútenie do akejsi absurdnej srandy. A tá ma bavila najviac. Nadpriemer. 75/100 (27.06.2019)

Stíny v ráji by se daly charakterizovat jako "proletářská romance" - kdyby to ovšem byla pravda. Rozhodně nejde o film o opětované lásce a označit snímek za romanci znamená buď nechápat pravidla žánru, nebo to, co se mezi ústřední dvojicí odehrává. Mám pocit, že ani sám režisér neměl jasno v tom, jaké hrdiny stvořil a kam jejich vztah směřuje. Nikander je trouba, ve vztazích nezkušený a nemotorný. Kaurismäki podobný typ později dotáhl do absurdity se Stínech soumraku. Ilona má ke vztahům velmi praktický přístup a v žádné fázi jejího "stýkání" s Nikanderem se nedostala do stavu zamilovanosti. Na začátku stála touha si užít, později pragmatický příklon k tomu, kdo jí mohl a chtěl nabídnout víc. Milenec ze střední třídy by společenský status Ilony narozdíl od bezelstného manipulovatelného Nikandera nezměnil. Závěrečnou scénu proto nelze vnímat jako tradiční happyend, minimálně pro Nikandera určitě ne. Kaurismäki se vždycky vyznačoval úspornými dialogy. Buď mu nešly, nebo je nedoceňoval. Tady dialogový minimalismus spojený s "naivním" herectvím, které režisér od svých herců tradičně vyžaduje, vede až k tomu, že postavy vystupují tak trochu retardovaně nebo aspoň dočasně "mimo". I ty nekonečné ohníčky cigaret (kouří takřka všichni a takřka všude, podobně jako v raných Fassbinderových filmech) dnes působí podivně nepřirozeně. Snímek řadím k těm Kaurismäkiho pracem, které mě nenadchly, ale ani neznechutily, a 55 % celkového dojmu považuji za adekvátní nadílku. (23.01.2021)