Tak káže Boh

Škoda vlažného a rozpačitého nástupu, který jako by nevěděl, jaký tón zvolit. Je to jinak taková light verze polské Poslední rodiny, které kraluje můj oblíbenec Søren Malling v roli nesnesitelného manipulativního pošuka v županu. V komediálním tónu film občas tápe, jako drama má svoje dojemně ujetá místa. Genz se rozhodl pro hodně stylizované ladění, což na jednu stranu dodává Uffeho panství svojské retro kouzlo, na druhou stranu film občas působí nadměrně koženě. Bohové musejí být šílení a já si k Uffemu nakonec vypěstoval jistou slabost. (05.01.2018)

Opět famozní Malling.Nikdy se na scéně nějak zvlášť rychle nepohybuje ale hrou mimiky v obličeji víte, co sděluje.V jádru šlo o to,jak žije jedna rozvrácená citově rodina-A vlastně v hlavní roli byla truhla.Soužití se třemi výrostky, kteří ani sami nechápali svoje myšlenkové pochody.Svérázný otec se svojí polévkou,kterou když dali do záběru poprvé ,málem mě porazilo.....Seveřani mají jiný způsob a kriteria výběru herců..... (06.02.2023)

Søren Malling se tedy vážně předvedl jako herecký bůh, jak fascinující kreaci vystřihl coby morous a rodinný despota s řadou hodněmluvných pohledů a zároveň i nejedním minimalistickým vtípkem v obličeji. Naplno mě přikoval, abych sledoval jeho počínání v nezvyklé rodince a také ono pomalejší tempo, na jaké jsem si spočátku musel zvykat, k Mallingovu soustředěnému výkonu (i přes jistý nadhled pořád s hlubšími psychologickými rysy) náramně padlo. Ani nevím, jak mi slušně nakonec tato typicky seversky absurdní komedie utíkala. Příběh na pozadí děsivých jevů druhé poloviny 80. let (exploze Černobylu, šířící se hrozba AIDS) i intimních zlomových událostí v životě postav skýtá i nejednu bizarnost, z nichž třeba hned na počátku masturbující prostřední syn se stopkami v ruce mi přišel jako trapný vtip, ale ve většině zbylých případů mi onen zvláštně bizarní nádech rodinky a Uffeho dvojice gaučových „vojáků“ spíše sedl. S rozjížděným motivem boje proti zlu ze strany hlavní postavy psaným slovem jsem sice v rámci absurdní komedie čekal úplně jiný vývoj a gradaci takové zápletky, jaká během finále prakticky už zapadla do ztracena... ale nestěžuji si, protože nepředvídatelný děj mě spíše těší. [75%] (04.06.2023)

"Bláznovy sny zmařené, ve šnapsu s cibulí vařené." Ostatně, cibule je prý zdravá a každá Švédka dravá. Zodpovědnou masturbací, s pohledem vilně upřeným nikoli do Playboye, ale na ciferník budíku, vzhůru k olympijským rekordům! Odskočením si do Švédska na retro šuk, coby terapeutickému léku na nesnesitelnou lehkost manželství, vzhůru ke zbytkům světlých manželských zítřků, byť s navrátivším se rakem coby kazišukem úterní pravidelnosti. A nakonec i truhla sem a truhla tam, co by ne, vždyť trocha té pošahané poezie nikoho nezabije. Každopádně jsem moc rád za několik věcí. Že umím vařit (i něco jiného než polívku), že mám českého psychiatra (psychicky zdravého), že jsem ateista (díkybohu) a že můj syn i dcera mají úplně jiné starosti (takové zdravější, řekl bych), než tohle vypečené trio synáčků cibuláčků, matičky trpné brukve a tatíčka nahnilé spisovatelské cukety, artově ujetého psychiatra, který na svých synech (ne)hezky ilustroval rčení o kovářově kobyle. Existenciální úzkostí imrvére trpícího despoty, co měl keců jak severský Palacký, hulil jak komín krematoria a "zeleninu" chlastal jako Dán. Což taky byl. Scheize! (12.09.2022)

Po tom všem, co jsem z Dánska už viděl, mě vůbec ten emotivní kolotoč, který si tu Dánové připravili, nepřekvapuje. Tak pravil Bůh začíná jako extravagantní šílenost, která je sice místy hodně na hraně s logickým uvažováním, ale zároveň je s ní docela sranda. Ta absurdita tu opravdu hraničí až s lehkou zvráceností. Pak se to ale zlomí a chytí to takový ten správný skandinávský depresivní nádech a začne přituhovat. Možná kdyby to nešlo až do takové temnoty, baví mě to víc. Ono je těžké v tak absurdní rodině hledat zbla logiky, když Vás zkraje přesvědčí, že u nich neexistuje. (07.07.2021)