Tři přání

Pohádková komedie ze "současnosti".... jak může být vše ideální.. Sociální kritičnost společně s lehkostí, s jakou je snímek natočen z něj dělají kvalitní dílko, které Vás v tu chvíli dostane. A skvělý výkon pana Markoviče, kterému k podobnosti, skoro až identičnosti s velkým Mastroiannim zbývá jen jiná zeměpisná šířka. :-) (02.09.2008)

Na první pohled by se dalo zcela nepochybně říct, že jde o politickou satiru ostře kritizující socialistické zřízení, které ač se chce jevit jako konečně sociálně spravedlivé, je ve skutečnosti stále stejně byrokratické jako doba před 20 lety, vůči které se tak ostře vymezuje. Pro současného diváka je však mnohem zajímavější skutečnost, že režisérské duo zde zároveň rozehrává sérii komických, fantaskně laděných, situací, jimiž neúprosně tepe do socialistické společnosti. Ta je totiž ve svém jádru (i přes snahu ideologie) stále stejně malicherná jako lidská zároveň a tyto vlastnosti nejdou z povahy člověka vymazat v jakékoliv době. (12.02.2021)

Pohádková satira ze současnosti, to nebyl v roce 1958 žánr, který by pasoval do dobou žádaného mustru ideologického schematismu. Režijní dvojice Kadár - Klos se o tom záhy trpce přesvědčila, když jejich snímek Tři přání putoval na příkaz stranických kulturtrégrů do trezoru a autorům byla na pět let prakticky znemožněna další tvůrčí činnost. Snímek, jehož scénář napsal Vratislav Blažek a který nenapadal vlastně nic jiného než neochotu mocných k elementární sebekritice, byl v předpremiéře promítnut na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici (únor 1959). Zde se dostal pod kritickou palbu zastánců tvrdé schematické linie, kteří za společensky škodlivé označili ještě dalších sedm filmů (mezi nimi i Helgeho Školu otců a Krškovo psychologické drama Zde jsou lvi). Snímek byl do kin uvolněn až v roce 1963. Tehdy také začala vrcholná etapa Kadárovy a Klosovy tvorby, završená oscarovým Obchodem na korze. Filmový kritik A. J. Liehm později potvrdil, že titíž lidé, kteří v osmapadesátém roce Tři přání jako na povel zatracovali, v třiašedesátém hovořili o filmu jako o ztracené síle a přežitku. To však nic nemění na skutečnosti, že PŘÁNÍ patří v rámci žánru komediální alegorie k nejvyspělejším a nejzdařilejším dílům. Samotný film pak ozvláštňuje i ústřední dvojice složená ze dvou chorvatských herců (Rade Marković a Tatjana Beljaková), znamenitá je další varianta dobrotivého stařečka v podání Bohuše Záhorského. Dnes s odstupem padesáti let působí ústřední motiv tohoto filmu jako neškodná anekdota. Avšak na konci padesátých let, kdy doznívala atmosféra politických procesů a kdy za pouhý náznak kritiky hrozil žalář, tomu bylo naopak. A proto i zdánlivě malé hrdinství je ve výsledku velkým činem. (23.01.2009)

„Vidíš, vidíš, kolik zla nadělají peníze…když nejsou.“ Velmi jasná satira, která apeluje na morální zásady diváka (závist, udavačství, touha po penězích a majetku), ale stejně tak se velmi odvážně (!) strefuje i do socialismu. Jinak je to více než slušná zábava, s několika kvalitními hláškami, scénami (nejvíc se mi líbily perfektní hádka a karetní partička) a svérázným pohádkovým dědečkem v podání výborného Bohuše Záhorského. A když si k tomu připočtu ještě krásně otevřený konec, který si divák může domyslet sám, vidím to celkově na slabší, ale přece jenom plný počet. „Nějaká vleklá choroba v rodině, nebyla by? Kloubový revmatismus? Neni…nebo aspoň TBC, nemá někdo u vás doma?“ – „Bohužel.“ – Ježiš to je smůla, to je smůla.“ (09.12.2012)

To se nám to kritizuje, jak s tím zvonečkem hrdina blbě naložil. Ale byli bysme my schopni uvažovat reálně a myslet třeba i na někoho jiného, nebo by to skončilo jen v penězích? Možná ti ušlechtilí by si přáli mír pro svět a zdraví pro všechny. V koutku duše ale hamty, hamty. Nicméně pro mne průměr, nic, co by až tak vybočovalo. Záhorský kouzelný jako obvykle, ale od Kádára bych čekala víc. I když do obchodu na korze měl ještě čas zrát. (04.06.2008)