Tři přání

Příjemná pohádka, která vyrukuje se zbraní nazvanou satira a milým dědečkem, který nevinně nabídne hodnému muži tři přání, ale ještě netuší co tím způsobí. První dvě přání si hlavní hrdina nepromyslí a ani neužije, protože v dědečka nevěří a promarní je na nesmyslech, které mu mají dokázat, že dědeček opravdu má schopnost plnit přání. To co se začně dít po vyřknutí posledního přání je čistá satira a kritika doby perfektně vytvořená až do detailů. Naštěstí konec filmu není jako z pohádky a na kopci nezazvoní zvonec. (04.06.2006)

Mnohdy zapomínáme, že ještě před Bílou paní tady byl tento snímek - satira jak kláda. Bludiště přání, nesplněných vizí a lidské závisti. Kam až může člověk zajít, když se chce TEĎ mít dobře? Má pomoci příteli a být za blázna (navíc opovrhovaného?) Skvělý Bohuš Záhorský. Člověk jednou vykoná dobrý skutek a hned je z toho drama o morálce. POVÍDÁM, DĚDEČKU, NECHCETE SI SEDNOUT? CHRAŇ BŮH! (19.04.2003)

Bylo nebylo, jeden vychovaný muž ve středních letech (byl) pustil v tramvaji sednout staršího pána (nebývalé). Šťastným výsledkem této drobné události bylo získání kouzelného zvonečku (což později vykradl seriál Arabela). Starý pán totiž byl (nebo nebyl? ale jo, byl) kouzelný dědeček. A kouzelní dědečci plní přání. Přání v tradičním počtu - tři. Rok vzniku 1958. Aktuálnost myšlenek (a to, což je hrozné, čáry máry fuk) jako by to natočili včera. Kdyby se šetřilo na správných místech, nemusí se potom šetřit na šatech. "Jakej já bejval charakter, dokud jsem chodil pěšky." U toho člověka bodne u srdce. A při pohledu na bílého králíka (zdůrazňuji kouzelného) jihne dětská duše divákova, i když je králíček pro děj nepodstatný. (06.08.2012)

Výrazný film, který upozornil na věci, o kterých se doposud mlčelo. Svorník mezi komunálními satirami let padesátých (viz. např. Kadár-Klos: Hudba z Marsu) a hořce ironickými pohledy na soudobý život z let šedesátých. Příběh jako vystřižený ze života je konfrontován s pohádkou, která umožní mladému právníkovi, aby si mohl žít spokojeně i v socialismu. Výborný Bohuš Záhorský - nejlepší dědeček, kterého jsem v jeho podání viděl, dobrým tahem bylo i obsazení hlavní dvojice jugoslávskými herci - Radé Markovičem a Taťjanou Beljakovou, jsou příjemně civilní a hlavně neokoukaní, i když v detailech si příliš snadno všimnete jižanských rysů, které vám kazí iluzi českého právníka a jeho ženy. Největší hodnota filmu spočívá v tom, že nastolil otázku rozhodování, jaký postoj zaujmout k socialistické společnosti, a zároveň rozdělil věci, které se smějí a nemohou říkat. Což záhy poznali tvůrci na vlastní kůži. Film se promítal až po pěti letech. Zatímco stejnojmenná divadelní hra dál plnila kasu Městských divadel pražských. Soudruzi-činovníci si holt plně uvědomovali, že film je masový prostředek. Titul může působit vedle filmů šedesátých let jako ukázněnější starší bratr, který jemně kritizuje společenské nešvary v kruhu přátel, ale na druhé straně, první může být jen jeden. (10.02.2004)

Pohádková satira ze současnosti, to nebyl v roce 1958 žánr, který by pasoval do dobou žádaného mustru ideologického schematismu. Režijní dvojice Kadár - Klos se o tom záhy trpce přesvědčila, když jejich snímek Tři přání putoval na příkaz stranických kulturtrégrů do trezoru a autorům byla na pět let prakticky znemožněna další tvůrčí činnost. Snímek, jehož scénář napsal Vratislav Blažek a který nenapadal vlastně nic jiného než neochotu mocných k elementární sebekritice, byl v předpremiéře promítnut na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici (únor 1959). Zde se dostal pod kritickou palbu zastánců tvrdé schematické linie, kteří za společensky škodlivé označili ještě dalších sedm filmů (mezi nimi i Helgeho Školu otců a Krškovo psychologické drama Zde jsou lvi). Snímek byl do kin uvolněn až v roce 1963. Tehdy také začala vrcholná etapa Kadárovy a Klosovy tvorby, završená oscarovým Obchodem na korze. Filmový kritik A. J. Liehm později potvrdil, že titíž lidé, kteří v osmapadesátém roce Tři přání jako na povel zatracovali, v třiašedesátém hovořili o filmu jako o ztracené síle a přežitku. To však nic nemění na skutečnosti, že PŘÁNÍ patří v rámci žánru komediální alegorie k nejvyspělejším a nejzdařilejším dílům. Samotný film pak ozvláštňuje i ústřední dvojice složená ze dvou chorvatských herců (Rade Marković a Tatjana Beljaková), znamenitá je další varianta dobrotivého stařečka v podání Bohuše Záhorského. Dnes s odstupem padesáti let působí ústřední motiv tohoto filmu jako neškodná anekdota. Avšak na konci padesátých let, kdy doznívala atmosféra politických procesů a kdy za pouhý náznak kritiky hrozil žalář, tomu bylo naopak. A proto i zdánlivě malé hrdinství je ve výsledku velkým činem. (23.01.2009)