Tam na konečné

"Nebojte, já mám dobrej kádrovej posudek. Jenom trochu chlastám." I takové satirické hlášky problesknou filmem 50. let, který je bezesporu sociální, není však už prvoplánově budovatelský. Leda silněji emancipační v některých tématech, která řeší. Více než metaforu o "konečné" jsem vnímal tenhle až divadelně vystavěný malý svět na pražské periferii v až podmanivých černobílých filmových kulisách. Svět stvořený z několika dílčích osudů v jejich nešťastných každodenních životech: ať už jde o úvodního bohabojného opilce, přílišným intelektem nikoli, ovšem dobrým srdcem oplývající Olinku, nebo pana lékárníka, od první vteřiny nesnesitelného psychopatického hejska hrajícího si na sofistikovaného a zásadového Alaina Delona, který si bez ptaní zapálí při první návštěvě, v posteli, u těhotné ženy i u spícího dítěte. Nemůžu si pomoct, ale pro mě je Vladimír Ráž více styl Tonda Zápotocký, nežli lamač dívčích srdcí. Tak či onak, moudří lidé z Cinepuru poukazují na to, že tento snímek může patřit k prvním vlaštovkám filmařského obratu, který se rozvinul a vyvrcholil o desetiletí později novou vlnou. Tento obrat k člověku tady a dnes, jeho emocím a "obyčejným strastem", je patrný. Velice silný je pak, zdá se mi, motiv a problematizace ne/existence dítěte ve vztahu a životě. (25.06.2023)

Vskutku vyvedené a vykreslené drama vztahů partnerských a rodinných. Čtyři dějství čtyř dnů čtyř ročních období ve čtyřech bytech jednoho domu na konci i na počátku světa. Naděje, strach, osamělost, očekávání, destrukce, smíření a víra ve svazcích i jednotlivě. Samota je tíživá a zhoubná. Kde hledat, a především nalézt, vhodný typ partnera? Ne vše, co se z počátku jeví jako splnění tajného snu, je ta správná volba a v okamžiku se prvotní nadšení mění jen v hlubší trápení. Pocit stálé jistoty je jen mámení a rostoucí břicho žen a dlouhá nepříjemná kocovina. Strach se utápí v alkoholu, v útěku a v manipulaci. Bez vysněné budoucnosti a s možností nepříjemného sváru kdesi v mlze v dáli v zasněžených očích osamělé ženy. Slzy se stírají sirným sopečným květem před dalším transem obav z marnosti. Hlavní postavou všech dějství je půvabná a svěží vysokoškolská studentka Olina (zajímavá Eva Očenášová s hlasem Aleny Kreuzmannové). Její příprava na samostatnost je přerušena nečekaným příslibem s trvalým následkem a konečným hledáním cesty ze začarovaného kruhu nejasných a vnucovaných hodnot. A úsměv je vystřídán obavou. Hlavní mužskou postavou je pokrytecký lékárník magistr Karel Martinec (skvělý Vladimír Ráž). Tento ješitný egoista, přelétavý ve svých cílech a citech, je nesmlouvavý manipulátor své dočasné družky. Přináší naději a zanechává zkázu a nechuť k celému mužskému pokolení. Výraznou postavou je věčný opilec Pešta (vynikající Martin Růžek). Chtěl by vychovávat svou dceru, ale nedokáže zastavit svůj volný pád až za konec světa do sněhových vloček na tramvajové trati. Další výraznou postavou je sousedka Oliny a zdravotní ošetřovatelka Maruna (příjemná Jana Dítětová), osamělá ve své lásce k nepřítomnému manželovi a nesnesitelně vtíravým pokušením po tělesné rozkoši. Poslední důležitou postavou je maličká Peštova dcerka Hanička (roztomilá Karla Svobodová) a její strach z dění kolem ní. Z dalších rolí: laskavá sousedka ze zdola s překvapivě splněným životním snem Kovandová (Marie Brožová), její tichý a spravedlivý manžel Kovanda (Vladimír Hlavatý), Hančina starostlivá babička a domovnice Malá (Anna Melíšková), Marunin neodbytný a vytrvalý nápadník a letec (sympatický Petr Haničinec), či další ze sousedů a suchopárný a vlezlý Olinin nápadník Brzobohatý (Josef Kemr). Ano, život v osamění je trudný, život s nevhodným partnerem je očistcem. Každý chce nalézt svou spřízněnou duši a smysl vlastního života. Jen cesty se liší podle míry bolesti a utrpení při pohybu vpřed, či beznadějí volného pádu při neschopnosti vyrazit do svého života. Je to prokreslené a stále silné ve své působivosti zobrazení konce i začátku světa. (31.08.2016)

I za dob horlivého budování socialismu měli lidé obyčejné lidské starosti, lidské radosti i neřesti. Jen o tom soudruzi moc filmů netočili. Tento je poměrně unikátní, protože zobrazuje socialismus v celé jeho prázdnotě a nahotě. Ačkoli i tady se trochu buduje. Za rok už je konečná o pár kilometrů dál. Ne, že by dnešní doba byla optimističtější a radostnější, to vůbec ne. Ale přece jen, je o dost barevnější. (31.03.2018)

Krásný film, ale nechápu, proč jej TV ještě nikdy nezařadila do svého vysílání. Možná, že je špatná kopie, ale též dost možná, že se zodpovědné osobě za program, prostě nechce hledat v archivu. Ale film si určitě zaslouží vyjít na "světlo boží" z útrob České televize. I dnes by měl divákovi co říci. (14.01.2010)

Stalo se už zvykem, že na nový film známé režisérské dvojice KadárKlos se čeká s napětím. Je to snad podivné, když si uvědomíme, že tato dvojice nám dala teprve dva hrané filmy, ale je to přirozené, když si na druhé straně uvědomíme, že to právě byly takové filmy, jako „Únos" a „Hudba z Marsu", které zvláště první z nich dokázaly říci v soudobém stavu našeho filmu závažné a objevné slovo. Nové společné dílo, k němuž napsal scénář Ludvík Aškenazy, všechna očekávání určitě splňuje. V prostém příběhu obyvatel jednoho pražského činžáku kdesi na konečné stanici tramvaje, vyprávěném v rámci čtyř dnů z různých ročních období, se autorům podařilo bohatě vykreslit několik znamenitých profilů dnešních lidí. Všechny motivy filmu jsou vlastně soustředěny na osudy dvou dětí: jednoho nenarozeného, o kterém se těžce rozhoduje, zda se vůbec má narodit; a jednoho opuštěného, jehož otec je opilec. I když ve filmu nejde o žádné t. zv. velké problémy, cítíme, že problémy, kolem kterých se točí děj, jsou jedny z nejdůležitějších: problémy vzájemného vztahu lidí. Film se nesnaží dát žádný recept. Autoři se však nad nimi velmi svědomitě zamýšlejí a řeší je, arciť jen v rámci příběhu svých hrdinů. Tak však nutí diváka, aby se sám hluboce zamyslel nad tím, co vidí. Daří se jim proniknout do nitra člověka, do podstaty nejprotichůdnějších charakterů, a tlumočit toto proniknutí divákovi tak, aby skutečně pochopil, v čem je krása jedněch a nešvar druhých. Přitom však nekreslí své hrdiny černé nebo bíle. Vzácně se tu podařilo ukázat velikou složitost života a lidského jedince. Ukázat prosté lidi v jejich běžném životě, v němž je zpravidla velmi těžké rozhodovat podle zásady: „Tvá řeč budiž ano, ano ne, ne." Skvělé režijní vědení, vytvářející podmanivou atmosféru světa, jehož se divák stává takřka osobním účastníkem, a vedoucí herce k realistickým, pečlivě odstíněným výkonům, při nichž zapomínáme na tvář známého herce a uvědomujeme si osobnost a životnost umělecké postavy, umocňuje příběh v dílo, které zanechá hlubokou stopu nejen u diváků, ale i v naší současné filmové produkci. Filmový přehled 49/1957 (19.11.2007)