Zlaté časy rozhlasu

Retro mode film z dob, kdy bylo radio IN mohl byt cool, pokud by to nenatacel Woody Allen, ktery z toho svymi nemotornymi reziserskymi prstiky uplacal pro nej tak tradicni ultra brutalni nudu. Prvni pulka jeste dava nadeji alespon na podprumer, ale finale uz je cistokrevne filmove utrpeni. 2/10 (08.04.2010)

Allen sa zasekol, dialogy nic moc, o nic tam nejde, len o dementalne picoidy ako - rozhlas kedysi bol kralom, film ma nostalgicke prvky, akasi zidovska rodina zije v akejsi prdeli /jo, judaizmus je najmensia religia, taxa aj spravam, zidom nepomaham a rozhodne nejsem tzv, biely zid, ani hovno/. No a zmysel pre komedialnu konstrukciu pribehu - tak to ma nezaujima, v strede vladnu az vatovo plane plky. Kazdy reziser natocil kvalitne filmy, ale aj hnoj no a Wudy Allen teda prispel k existencii filmarskeho hnoja : 40 % (29.08.2017)

Mistrovské dílo subtilního neurotika je pozoruhodnou skládankou života židovské newyorské komunity. Tvrzení, že Allen je v tomto svém filmu nepřítomný, neobstojí; opak je pravdou; je jeho hlavní postavou. Židovská vnitroměstská lokalita a velkorodinná pospolitost, ve které budoucí umělec prožívá své dětství, vybuchuje tu gejzíry radosti, tu smutku a zmaru. Současně se dostáváme i za tyto úzké meze: co chvíli dýchne doznívající krize, v druhé polovině se k tomu přidává americká válečná každodennost. Druhá hrdinka, postava rozhlasové hvězdičky hraná mistrovsky Miou Farrowovou, v sobě soustřeďuje průměrné američanství té doby (příliš se nezměnilo); scéna s gangstrem, v níž si slzy podávají ruku s humorem až přečernalým, je jedinečná. Mnoho autentického vložil velký Američan i do postižení a přiblížení rozhlasového prostředí. Dokonalé režijní vedení herců, promyšlený scénář, velkorysá a přitom historicky přesná výprava, to všechno vytváří obraz doby, která je pozoruhodnou a osobitou americkou reflexí doby, kterou si dnes vybavují už jen ti nejstarší. Doby nostalgické, napínavé, přelomové a ve scénách vítězství a vrcholných okamžiků také přitažlivě opojné. Doby Allenova předstříbrného větru. ZLATÉ ČASY nejenže patří k Allenovým vrcholným dílům, ale navíc ukazují mnohostrannost a skutečný rozsah jeho nevšedního talentu a nesporné umělecké velikosti. (25.03.2015)

Woody Allenovi sentiment sluší, člověk se zasní, zjistí, že dětství je nádherné a pochopí, co asi mohlo formovat Woodyho Allena a jak dobře umí zvládnout dobovou látku, jak umí z historek z třicátých a čtyřicátých let o rozhlase stvořit nádherný dobový snímek, který je velkým pohlazením po duši a divák docení pečlivost dobových detailů a stylovou práci kamery a všech zúčastněných herců včetně báječné Mii Farrow, která mě v každé roli pro Woodyho nepřestává překvapovat a dojímat! Fantastický zážitek. (26.05.2013)

Sorry, ale čím víc toho od Woodyho Allena vidím, tím víc mi přijde jako strašný suchar. A je mi fuk, jak moc je považovaný za geniálního režiséra, mě jeho filmy (s výjimkou Půlnoci v Paříži) zatím vůbec nesedly. Chápu, že tady chtěl Allen natočit film o době svého dětství a nostalgické atmosféře 30. a 40. let, ale upřímně, místo nějakého poetického dojmu na mě ten film působil strašně nudně. A s přibývající stopáží to bylo stále nudnější a nudnější. K tomu to ještě zabíjel fakt, že zde vůbec neexistuje děj a pak taky ten fakt, že ačkoli tu (díky Bohu za ty dary!) nevystupuje sám Allen (ale zase si dal nejdůležitější roli celého filmu, přes to by se jeho ego nepřeneslo, kdyby se tam vůbec neobjevil...), i tak jsou všechny humorné situace podané strašně suše. Chápal jsem, kdy bych se měl smát, ale kromě jednoho pousmání to na mě prostě působilo fakt neskutečně... suše. Stejně jako u Zeliga a Spáče. Pořád čekám, kdy pochopím, co všichni na Allenovi vidí, ale evidentně to nepochopím nikdy. Nebo jenom mám smůlu na výběr jeho filmů, nevím. Ještě chci vidět (aspoň) Annie Hallovou a Hanu a její sestry, ale čím více toho od Allena vidím, tím víc mě jeho filmy otravují a připadají mi jako ztráta času... A Zlaté časy rádia, ačkoli jsem jim nějaké naděje dával, mě zklamaly hodně. 2* (30.12.2020)