Zlaté časy rozhlasu

Způsob, jakým Woody dokáže nakupit několik veselých historek, ať už vymyšlených nebo reálných, k tomu přidat hrst vlastních vzpomínek na dětství, v nichž pravděpodobně téměř nic nepřikresluje, a to celé prošpikuje holdem jednoho konkrétního masového média, aniž by v průběhu vyprávění jakýmkoli způsobem zavrávoral a byť jen na chvíli se ztratil nebo se mu to jednoduše rozsypalo, je rozhodně obdivuhodný. Ve Zlatých časech rádia najdeme nostalgii, ale také sebeironický odstup, řadu podařených komediálních situací, ale sem tam i místa značně bolavá. Allen milovanému rádiu při svém vzpomínání neodpustí nic, ani to, že je továrnou na iluze, ani to, že může velmi ubližovat, ani to, že se dá snadno a různým způsobem zneužít. Přesto je znát, že má tohle médium rozhodně velmi rád a za mnohé mu vděčí. Vždyť právě rádio jej jako malého chlapce spojovalo s "velkým světem", svou obrazovou nekonkrétností otvíralo prostor představivosti a nejrůznějším způsobem ovlivňovalo život celé řady jeho blízkých... Jistě, ten film není pouze o rádiu, je také obecně o dětství, o Allenově rodině, o neveselých válečných časech, o židovské komunitě v Americe a taky o tom, jak vnímají svět úspěšných a bohatých lidé neuspěšní a chudí. Rádio je ovšem oním leitmotivem, který to celé geniálním způsobem spojuje dohromady... "Zlaté časy" přitom fungují trochu jako cibule s jejími jednotlivými vrstvami. Někdo v nich najde prostě jen veselé historky a bude se dobře bavit, někdo další zaznamená i místa bolavá a tiše se v nich zasní, a ještě někdo další zaznamená také mezi řádky psané postřehy téměř filosofické povahy... Výborný, velmi mnohovrstevnatý a přitom dokonale prohnětený a pečlivě utvářený filmový opus... Celkový dojem. 85% Zajímavé komentáře: Blofeld, Exkvizitor, gudaulin, Tosim (16.10.2006)

Ja som si seriózne myslel, že v tomto filme nám Woody predstaví niečo ako oslavu vývoja rádia (v prvom rade) prostredníctvom nejakých menších stories. Ono sú to nakoniec menšie stories a na ich pozadí je oslava rádia. Rádio ako činiteľ, ohlasujúci napríklad vstup USA do vojny, ale hlavne zdroj zábavy a radosti. Čiže Allen nám ponúka ďalšiu zo svojich mozájk plnú rôznych charakterov, postavičiek a figúrok. No a práve tu mi všetci pripadali skôr ako figúrky, kdežto vo väčšine jeho filmov sme svedkami niekedy až psychologicky prepracovanejších postáv. Je tu zopár exkluzívnych fórikov, kopa nostalgie a pohodová atmosféra, film je to však pre mňa ľahko a rýchlo z hlavy vyfučiteľný. Ak to má autobiografické črty, tak má Woody u mňa zopár bodov navyše. (14.01.2015)

Tenhle film si natočil Allen pro sebe. Nahozené, nenáročné historky týkající se radiového vysílání nejdou Allenovi zdaleka tak dobré (ne všechny jsou povedené, ne všechny jsou vypointované) jako jeho obvykle silné dialogy a pro ty, kteří nemají v lásce hudbu 30.-40. let může být navíc těžké vyslechnout si všechna hudební čísla. To ale bude Allenovi asi jedno a přívětivě naladěnému divákovi také, všechno v tomhle filmu je totiž podřízeno budování atmosféry doby, kdy radio bylo na soumraku jazzového věku králem a samotřejmou součástí života, jako dnes internet a mobilní telefon. Prostě ohlédnutí do dětství do brooklynské čtvrti Rockaway, kde Allen vyrůstal. Kdo má Allena rád, bude mít rád i tenhle film, ostatními si nejsem jistý. (24.04.2020)

Báječně navybíraná muzika, nádherně upištěná Mia Farrow v pygmalionovské roli – z Allenových osudových žen jsem měl vždycky slabost spíš pro Dianne Keaton, ale když člověk vidí za sebou Dannyho Rose a Radio Days, musí před Miinou všestranností smeknout hučku i s parukou –, s vybraným vkusem servírovaná nostalgie za utíkajícím časem, ne jen za tou jednou konkrétní érou. Vlastně ani nevím, proč nepatřím k těm, kdo tenhle film řadí mezi Woodyho absolutní špičku. Asi to bude tím, že vždycky tak mile prošumí kolem a nic zas tak zásadního po něm nezůstane. (30.08.2011)

Mistrovské dílo subtilního neurotika je pozoruhodnou skládankou života židovské newyorské komunity. Tvrzení, že Allen je v tomto svém filmu nepřítomný, neobstojí; opak je pravdou; je jeho hlavní postavou. Židovská vnitroměstská lokalita a velkorodinná pospolitost, ve které budoucí umělec prožívá své dětství, vybuchuje tu gejzíry radosti, tu smutku a zmaru. Současně se dostáváme i za tyto úzké meze: co chvíli dýchne doznívající krize, v druhé polovině se k tomu přidává americká válečná každodennost. Druhá hrdinka, postava rozhlasové hvězdičky hraná mistrovsky Miou Farrowovou, v sobě soustřeďuje průměrné američanství té doby (příliš se nezměnilo); scéna s gangstrem, v níž si slzy podávají ruku s humorem až přečernalým, je jedinečná. Mnoho autentického vložil velký Američan i do postižení a přiblížení rozhlasového prostředí. Dokonalé režijní vedení herců, promyšlený scénář, velkorysá a přitom historicky přesná výprava, to všechno vytváří obraz doby, která je pozoruhodnou a osobitou americkou reflexí doby, kterou si dnes vybavují už jen ti nejstarší. Doby nostalgické, napínavé, přelomové a ve scénách vítězství a vrcholných okamžiků také přitažlivě opojné. Doby Allenova předstříbrného větru. ZLATÉ ČASY nejenže patří k Allenovým vrcholným dílům, ale navíc ukazují mnohostrannost a skutečný rozsah jeho nevšedního talentu a nesporné umělecké velikosti. (25.03.2015)