Zlatí úhoři

První Kachyňovo zpracování námětu Oty Pavla. Poetika Pavlových povídek je citlivě a se srdcem zpracována ve filmu. Určitě za to může taktéž skvělé herecké obsazení. Zde si neodpostím jedno ale...druhý Kachyňův film podle Oty Pavla - Smrt krásných srnců - je podle mého názoru lepší a to díky Karlu Heřmánkovi. Ačkoliv si myslím, že Menšík je lepší herec než Heřmánek, tak druhý jmenovaný dal do natáčení více sebe, více srdce. Také mi neseděl v manželském páru k Slávce Špánkové. Ovšem Rudof Hrušínský jako převozník Prošek, to je prostě geniální spojení, i když v tomto filmu mi připadal nevrlý více, než bych ho rád viděl. Poznámka na konec: Berounka je stále krásná a stále má to kouzlo, které je zde už navždy zachyceno obrazem, jeďte se přesvědčit, stojí za to :-) (04.07.2010)

Nikdy mi rybárčenie neprirástlo k srdcu, považoval som to viacmenej za nudu, aj keď v peknom prostredí. A podobne takýto pocit som mal aj z tohoto rodinne ladeného snímku. Až na pár drobných momentov (napr. vrazenie nožíku do hlavy živej ryby) a príjemného riečneho prostredia ma nezaujal. Príbeh je viacmenej o rybárčení a či sú to pstruhy, kapre alebo úhory, je to úplne jedno. Áno, odohráva sa to počas vojny, ale tesáky tejto vojny sú tupé a cvakajú iba sporadicky. Napriek účasti Hrušínského iba priemer. (11.06.2020)

Jeden z nejlepších Kachyňových filmů vůbec. Zlatí úhoři jsou filmem mého srdce a nedám na ně dopustit. Viděl jsem je mnohokrát a nikdy mě nepřestali dojímat. Tady je geniální úplně všechno. Od skvostných hereckých výkonů přes geniální hudbu Luboše Fišera, brilantní střih Jiřího Brožka, nádhernou kameru Jana Čuříka až po fantastickou Kachyňovu režii. Malý velký film, na který se nechytá ani pozdější Kachyňova Smrt krásných srnců, natočena taktéž podle povídek Oty Pavla. Závěrečné titulky s Fišerovou hudbou jsou nádherným vyústěním celého filmu. Čistá poezie. (08.05.2022)

U málokterého českého spisovatele je umělecká tvorba tak jednoznačně a přímočaře propojena s osobními osudy tvůrce, jako je tomu u Oty Pavla. Dlouhá desetiletí zrály v hlavě uznávaného sportovního reportéra náměty na povídky, které měly tak hluboce zapůsobit na čtenářskou veřejnost. Dlouhé roky syn obchodního cestujícího na své dětství a mládí strávené u rybníků v Buštěhradu, na březích řeky Berounky a v křivoklátských lesích jen vzpomínal. Počátkem sedmdesátých let pak plody svého nezměrného úsilí vydal, byť to zprvu byly jen útlé povídky, ale i do nich Pavel vložil všechny životní vzestupy a pády, všechny radosti i strasti, všechny city, které člověka provázejí jeho cestou životem. Dominující postavou jeho literárního díla je postava Pavlova otce, téměř renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, po jehož boku stojí něžná, citlivá a s osudem smířená matka. Zlatí úhoři jsou pak symbolem něčeho zdánlivě nedosažitelného, vzácného, něčeho, za čím je třeba jít celý život. Zároveň jsou dárkem spisovatelovu otci. I když řezník úhoře, chycené s obrovskou námahou i štěstím, nakonec přesolí, tatínek dárek ocení a poté zve pravidelně syna na úhoře. Jedenáctkrát. Tolikrát, kolik jich k narozeninám předtím dostal. Nechce zemřít s vědomím, že by někomu něco dlužil. Režisér Karel Kachyňa dokázal všechny tyto rysy citlivě a téměř lyricky vystihnout (stejně osobitý je také pozdější celovečerní film Smrt krásných srnců, 1986). Nad čím se divákovi tají dech, je herecký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatínka malého Prdelky, který se s obdivuhodnou silou dokázal povznést nad své předchozí šaškování a vytvořil hluboce dojímavý portrét člověka, kterému doba bere to nejcennější. Velice vyrovnaným partnerem je překvapivě malý Martin Mikuláš, standardně mistrovské je vykreslení mlčenlivého převozníka Proška Rudolfem Hrušínským. Apoteóza souznění člověka s přírodou, snivé vpomínky na dětství, hold obyčejným, ale i statečným a ryzím lidem - tak by bylo možné shrnout poslání Pavlových próz. Křišťálově čisté a svobodou, nevázanou hravostí, chápavou laskavostí i charakterovou pevností naplněné povídky Oty Pavla působily v literárním suchopáru první poloviny sedmdesátých let jako kapky rosy svlažující unavené a na duchu skleslé poutníky v poušti. A ještě něco tu je: touha vrátit se alespoň na chvíli do oněch časů, kdy příroda lidi oslovovala a člověk se dokázal usmát na člověka. Zřejmě zde spisovatel zaťukal na něco pradávného, co je zapsáno hluboko v duši každého z nás a co dokáže vyvolat jen skutečný umělec. A pak snad není zapotřebí sáhodlouze analyzovat a snažit se úporně - a patrně zbytečně - takový pocit vystihnout. Stačí jen, že o něm víme. A také o knize či filmu, který ho dokáže vyvolat. (14.06.2010)

Na Zlaté úhoře jsem se těšila, přece jenom to patří málem ke zlatému fondu české kinematografie a ohlasy jsou více než příznivé. Svezu se na vlně kladů a film budu chválit. Už jméno režiséra a autora předlohy napoví, co vás bude čekat, proto jsem nezůstala zklamaná, ale naopak uspokojená, dostalo se mi toho, co jsem předpokládala. Přehlídka předních herců, má oblíbená Balzerová, poetická atmosféra (kterou u filmů sice nevyhledávám a leckdy je pro mě překážkou) tady sedla. Atmosféra lásky a rodinné pohody, bezstarostného dětství se snoubí s krutostí války a Kachyňa to dokázal hezky vystihnout. (13.05.2012)