Ucho

Když se dá dohromady propracovaný scénář "ze života" a spousta skvělých herců s režisérem na vrcholu, nemůže vzniknout nic než výtečný film. Přestože situace hlavních hrdinů není nijak humorná, musel jsem se mnohdy nad tou komičností a absurdností až smát, nad tím jejich vzájemným hádáním se a projevovanou nenávistí, která je však paradoxně spíš projevem lásky či vzájemné potřeby a důvěry. Flashbackování na papalášskej večírek krásně ukazuje, jak mnohdy nevinné situace vypadají náhle naprosto jinak a v atmosféře paranoie taky mnohem hůř. Ovšem nikdo by neměl zapomínat, že se jedná o vysokého státního úředníka, který je sice sledován a nemá žádné soukromí, ale přesto je funkcionářem a vlastně přinejmenším na oko přikyvujícím dobrým komunistou. Jeho situace je tížívá hlavně v tom, že má co ztratit. Že ho můžou zavřít nebo označit za nekalý živel a poslat třeba do Jáchymova nebo rovnou na šibenici. Sledování například disidentů sice taky narušovalo osobní soukromí (jakpak by ne?), ale tito už nemuseli cítit panický strach a nemuseli si dávat deku na podlahu v kuchyni, když chtěli třeba jen "filipinkovat" (jak ve filmu hezky říká Bohdalka). A s předposlední větou filmu se bezvýchodnost jejich situace rozvine naplno a divák už nestačí koukat na jednou zase naprosto zdrcující a překvapivou pointu. (13.11.2006)

Pôsobivé majstrovské dielo Karla Kachyňu dokonale odkrýva pravú podstatu a prazáklad spoločenskej paranoje v socialistickom Československu. Kam oko súdruha nedovidí, tam nastaví ucho. Kam nedosiahne súdruh sám, tam nastaví priateľa. Priateľ systému je môj nepriateľ. Triedny nepriateľ sa ukrýva všade, podrýva autoritu strany a musí byť eliminovaný. Jeden musí z kola von... a možno ste to práve vy. A možno je za všetkým úplná maličkosť. Alebo je všetko inak. Komorná herecká exhibícia Bohdalovej a Brzobohatého, ktorý hrajú každým centimetrom tela a dokonale reflektujú strach vo vnútri spoločnosti v brilantných dialógoch. Psychologický klenot, ktorému sa dá snáď vytknúť len občasné zakolísanie tempa. K atmosfére výrazne prispieva mrazivá hudba Svatopluka Havelku, diváka zasa neopakovateľne vtiahne rozprávanie v dvoch líniách a subjektívna kamera v retrospektívach. 100% (20.05.2014)

To, co můžeme u Londona nebo Komárka či Mňačka číst, to můžeme v tomto filmu vidět i cítit. Vlčí smečka nejprve likvidovala "přednostně" demokraty, pak začala požírat sebe samu. Osud Slánského posledních hodin před zatčením je jedním z mnoha možných výkladů a zároveň obsahů tohoto Kachyňova díla. Ponurá atmosféra jako kdyby nás uváděla do ještě o poznání zdémonizovanějších Poeových výtvorů. A do doby a poměrů možná v mnohém ještě strašnějších. Do chvil, v nichž nikdo, ani ti Nejvyšší, nevěděli, co bude. Do tísně, zoufalství, malosti. Do dna žumpy, kterou také v sobě nosíme. Jsme ještě lidé, ptá se jedna z hlavních postav v závěru UCHA. A neptá se marně: podstata systému, tak okázale lidového navenek, tak trapného mezi sebou na dýcháncích, večírcích, žranicích, pijatikách, a tak neúprosného v té karikatuře, kterou byl i vůči sobě samému, je strašlivá. Ludvo, já se bojím, říká žena v závěru. Bát bychom se měli i dnes. (25.08.2007)

Brilantně propracovaná atmosféra strachu. Na člověka dolehnou stalinistické praktiky, kdy si nikdo nemůže být ničím jist. Není to žádná sranda být náměstkem soudruha ministra. A Radek Brzobohatý i jeho tehdejší žena Jiřina Bohdalová zaslouží pochvalu, za ztvárnění svých postav, i když tehdejší režim (by) je jistě moc nepochválil. Ucho je všude, tak bacha co si povídáte! Nebo šup s Váma do trezoru! Na dvacet let! Nepodmíněně! (10.05.2009)

Všudypřítomné ,,ucho" poslouchá a zaznamenává... Jeden z nejdrsnějších a nejsugestivnějších československých psychothrillerů jaký jsem kdy viděl. Sugestivní a všudepřítomná atmosféra strachu a napětí a k tomu velice zvláštní a tajemná hudba od Svatopluka Havelky. V té době opravdu neobvyklý Karel Kachyňa. Film byl samozřejmě jak už zde bylo několikrát napsáno na dlouhá léta jen trezorovou záležitostí, podobně jako třeba Skřivánci na niti či Smuteční slavnost.Teprve v roce 1990 byl uveden do kin, kde diváci tehdá mohli na vlastní oči spatřit a poznat, jak působivá obžaloba totalitního systém (STB) byla napsána a natočena ještě před normalizací. Byla to opravdu velká herecká příležitost pro oba hlavní protagonisty. Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová asi ve svých nejzávažnějších rolích jaký kdy sehráli ať už ve filmu či v divadle a role které do maxima plně využili. Jinak z odstupem času Jiřinku dnes vůbec už nemusím, dnes je její zaměření a herectví už úplně o něčem jiném..? Škoda. (03.12.2006)