Ucho

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete - nechci tvrdit, že přímo zaslouženě, ale rozhodně ne náhodou. Pokud si divák umí dokonale představit nebo nejlépe z vlastních zkušeností vybavit, jaký strach tehdy řada lidí prožívala, je výpovědní hodnota už tak znepokojivého a brilantně zahraného Ucha nepopsatelná. Ale ani dnešní generace nepotřebuje živé vzpomínky nebo nadměrnou inteligenci, aby pochopila ohromnou sílu, myšlenku a statečnost Kachyňovy psychologicky náročné sondy, která byla za soudruhů přísně zakázaná. Film, na který se nezapomíná, přestože není zrovna mým šálkem kávy. 80% (05.08.2013)

Pôsobivé majstrovské dielo Karla Kachyňu dokonale odkrýva pravú podstatu a prazáklad spoločenskej paranoje v socialistickom Československu. Kam oko súdruha nedovidí, tam nastaví ucho. Kam nedosiahne súdruh sám, tam nastaví priateľa. Priateľ systému je môj nepriateľ. Triedny nepriateľ sa ukrýva všade, podrýva autoritu strany a musí byť eliminovaný. Jeden musí z kola von... a možno ste to práve vy. A možno je za všetkým úplná maličkosť. Alebo je všetko inak. Komorná herecká exhibícia Bohdalovej a Brzobohatého, ktorý hrajú každým centimetrom tela a dokonale reflektujú strach vo vnútri spoločnosti v brilantných dialógoch. Psychologický klenot, ktorému sa dá snáď vytknúť len občasné zakolísanie tempa. K atmosfére výrazne prispieva mrazivá hudba Svatopluka Havelku, diváka zasa neopakovateľne vtiahne rozprávanie v dvoch líniách a subjektívna kamera v retrospektívach. 100% (20.05.2014)

Už od prvních minut filmu se člověk neubrání srovnání herecké dvojice Bohdalová-Brzobohatý s dvojicí Taylorová-Burton. Jejich vztah je opravdu v lecčems podobný vztahu hlavních postav filmu "Kdo se bojí Virginie Woolfové" - oba páry se nenávidí a zároveň bez sebe nemohou žít; častují se různými nadávkami i vtipně sarkastickými poznámkami; v obou filmech je to muž, kdo je terorizován, a v obou filmech je také pár nějakým způsobem izolován od svého okolí (ať už obrazně či doslova) - ale co je hlavní, všichni zmiňovaní herci ve svých rolích podávají (nad)životní výkony! Dalším obrovským přínosem Ucha je kamera - dialogy, nasnímané jakoby "tváří v tvář", jsou opravdu dokonalé. Atmosféra filmu krutě opravdově vypovídá o strachu, který v té době člověk nejspíš pociťoval takřka neustále (strach z prořeknutí se, strach z kriminálu, z toho, co se člověku může stát, když začne být nepohodlný). Ucho je zkrátka jedním z malých skvostů české kinematografie a na jeho výjimečnosti má největší podíl geniální herectví hlavní dvojice. (31.03.2006)

Obraz socialismu. Více nebo méně všichni žili v uzavřených skořápkách, více nebo méně je pořád něco ne zcela pojmenovatelného ohrožovalo a více nebo méně všichni měli pořád strach. Od autorů to v dané době byla neuvěřitelná statečnost se do tohoto filmu pustit. Nevznikal v roce 1967 nebo 1968, ale 1969, kdy už bylo jasné, že se pravděpodobně nikdy promítat nebude. Točili ho s entuziasmem, z vnitřní potřeby, že by se to mělo udělat, i když se s tím nedostanou ani do kina, natož pak na nějaký festival. (04.01.2006)

Všechny žerty stranou. Je sice sympatické, že dodnes Bohdalová dokáže smeknout před Procházkou, ale skutečně měl jediný film takovou cenu, aby kvůli němu zahodila celou svou předešlou kariéru? Ucho se záhy stalo důvodem pro to, aby její pestré snažení ve filmu (již od roku 1937) s nemalými výsledky, vzalo velice rychle za své a ona se proměnila ve stereotypní stálici televizní obrazovky. Později se sice pokusila vrátit na velké plátno, ale to minimum z let 90. nemůže nikdy zacelit promarněnost dvou dekád, ve kterých mohla plně zúročit své zralé herectví. Štěstí v neštěstí měl pak samozřejmě Brzobohatý i Kachyňa, kteří pokračovali mnohem plynuleji... (07.04.2011)