Ucho
The Ear
Réžia:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Svatopluk HavelkaHrajú:
Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Gustav Opočenský, Miloslav Holub, Lubor Tokoš, Bořivoj Navrátil, Jiří Císler, Jaroslav Moučka, Karel Vašíček (viac)Obsahy(1)
Z bujarej recepcie na Hrade privezie auto ministrovho námestníka Ludvika a jeho podnapitú ženu Annu. V dome nefunguje telefón ani elektrický prúd. Anna pije ďalej, Ludvík spomína na vládnu recepciu a premietajú sa mu v hlave rozhovory o zatknutí jeho kolegu. Ludvík si uvedomuje, že je odpočúvaný a sledovaný. Začína ničiť kompromitujúce materiály. Náhle sa v dome rozsvieti, začne fungovať telefón. Ludvík a Anna dostávajú skutočný strach... (RTVS)
(viac)Videá (2)
Recenzie (572)
Tfuj tajxl. To byla doba... Stačilo aby pod oknem zastavil tatraplán a srdeční tep začal prudce stoupat. Co na tom, že dotyčný si přijel jen zachlastat... Tohle byla asi nejvážnější role Bohdalky, skvělého Brzobohatého nevyjímaje.. Koho tahle doba zajímá (období procesu s Rudolfem Slánským tedy období kdy komunistická obluda začala požírat své lidi) doporučuji k přečtení autobiografickou knihu Hedy Margolivé-Kovályové s názvem Na vlastní kůži. ---- S. Bellow (spisovatel a nositel Nobelovy ceny) řekl: ,, Fašismus je otevřeně gangsterská ideologie, kterou každý člověk snadno prohlédne. Komunismus je mnohem záludnější. Apeluje na nejlepší úmysly člověka a využívá jich k jeho vlastnímu zotročení a zkáze. --- Opravdu nechápu jak můžeme tuhle svoloč mít ofiko ve vládě. Že jsou jiní a jinde? Že ta padesátá léta byla úlet teď je jiná doba? Pozor! po válce taky vypadala ta strana v pohodě a hodně slušných lidí ji volilo. Padesátá léta ukázala co je peklo a doba temna. Doba horší o to, že nejlepší Čechy a vlastence nelikvidovali okupanti Germáni, ale Češi!!! Pokud jste UCHO neviděli, tak jej vidět prostě musíte. Tenhle film bych nařídil pouštět ve školách v hodinách dějepisu. Pět hvězd bez debat. * * * * * ()
Už od prvních minut filmu se člověk neubrání srovnání herecké dvojice Bohdalová-Brzobohatý s dvojicí Taylorová-Burton. Jejich vztah je opravdu v lecčems podobný vztahu hlavních postav filmu "Kdo se bojí Virginie Woolfové" - oba páry se nenávidí a zároveň bez sebe nemohou žít; častují se různými nadávkami i vtipně sarkastickými poznámkami; v obou filmech je to muž, kdo je terorizován, a v obou filmech je také pár nějakým způsobem izolován od svého okolí (ať už obrazně či doslova) - ale co je hlavní, všichni zmiňovaní herci ve svých rolích podávají (nad)životní výkony! Dalším obrovským přínosem Ucha je kamera - dialogy, nasnímané jakoby "tváří v tvář", jsou opravdu dokonalé. Atmosféra filmu krutě opravdově vypovídá o strachu, který v té době člověk nejspíš pociťoval takřka neustále (strach z prořeknutí se, strach z kriminálu, z toho, co se člověku může stát, když začne být nepohodlný). Ucho je zkrátka jedním z malých skvostů české kinematografie a na jeho výjimečnosti má největší podíl geniální herectví hlavní dvojice. ()
Pravý poklad se občas nedočká toho pravého zacházení, které by si po právu zasloužil. Ucho Karla Kachyni si jízdenku do trezoru na 20 let zajistilo už svým tématem a především dobou svého vzniku. Všichni angažování poměrně riskovali, ve finále ovšem realizace filmu zlomila vaz především spoluautorovi scénáře, autorovi původní filmové povídky i častému spolupracovníkovi Kachyni Janu Procházkovi. Procházka byl po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl jako autor zakázán, stal se obětí štvavé kampaně proti svojí osobě a po úmrtí na rakovinu v roce 1971 ve věku pouhých 42 let se stal jedním z mnoha, kteří se pravého ocenění dočkali až po sametové revoluci. Ucho se ostatně též mohlo pravého uznání a především významného statusu až po roce 1989. Minimalistický prostor i obsazení, přesto velká muzika. Přesně takové Ucho Karla Kachyni je. Jeden z vrcholných zážitků československé kinematografie, který výtečně pracuje s atmosférou, klaustrofobii, paranoiou a především vedením dvou herců stěžejních herců. Tehdejší manželé Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová se tehdy chopili o poznání komplexnějších postav, než se mohlo zdát, kdy přeci jen strach dělá svoje. V době svého vzniku mohlo jít o film, který by reflektoval každodenní strach mnoha občanů, po roce 1989 šlo už jen o vzpomínání na nemilou dobu, která byla (alespoň do velké míry) již pryč. Právě fakt, že přisluhovačům formálního totalitního režimu u nás není konec a praktiky jako právě tajné odposlouchávací nařízení se dodnes používají, ovšem přeci jen v Uchu zanechává nádech aktuálnosti a tím pádem ještě o ždibec větší sílu. Sám Jan Procházka býval členem Komunistické strany Československa, kdy zkušenosti s ní otisknul právě do příběhu o náměstkovi ministra Ludvíkovi. Už samotným tématem pochopitelně musel tehdejší cenzory film pobouřit, komunistům ovšem Ucho nedělá milé jméno například už na večírku, který události filmu rozběhne a kde je naprosto očividné, že nezáleží na funkci, člověk může jednou nepatrně zaškobrtnout a vše je ztracené. Leckdo by mohl namítnout, že se Kachyňovi podařilo uplést z hovna bič, to by bylo ovšem troufalé. Ucho totiž možná není opulentní a vystačí si na povrchu s malém, pravá síla tkví ovšem právě uvnitř, přesněji v tom, jak skutečně graduje atmosféra téhle nepříjemné psychologické podívané, kterou upevňuje nejen neskutečně silný výkon Jiřiny Bohdalové, které by člověk ženu na dně psychických sil z fleku uvěřil. Jak sebevíc poté vlastně může konec působit jako vystřízlivění a spása, na situaci ústředních hrdinů se v podstatě nic nemění. Ucho v podstatě nesází na pravý happy end, minimálně ne happy end v pravém slova smyslu. Těžko se vlastně dá věřit tomu, že by po tak psychicky náročné noci u Ludvíka a Anny náhle skončila paranoia či obavy. Doprovodná hudba Svatopluka Havelky už sama o sobě v průběhu filmu funguje poměrně mrazivě, jde ovšem jen o přimražení již tak nepříjemně mrazivosti. Ucho sice vzniklo v době a na místě, kde muselo automaticky dojít k zákazu, právě například snaha moderních filmařů o nepříjemné zpracování socialismu u nás často tak úplně nedopadá. Dá se přitom snadno věřit, že mnozí tvůrci čerpají právě například z Ucha (i proto, že jednoduše patří mezi elitu normalizačního filmového období), Ucho ovšem pořád mělo tak trochu výhodu v tom, že tvůrci to nepříjemné období zrovna skutečně prožívali. Režijní uchopení Karla Kachyni přitom není kdovíjak okázalé, právě jeho tvůrčí uchopení ovšem ty pocity paranoie umocnilo. Vzpomínání na večírek, kde dochází k nepříjemným detailům na obličej, kdy každá tvář vyvolává tak trochu jinou emoci (a jenom tím podněcuje pocity nejistoty hlavního hrdiny), hravé kamerové pohyby či práce s osvícením a sem tam i obrazovou kompozicí, to je prostě radost. Nejdůležitější je ovšem právě to věrohodné zobrazení klaustrofobie a vedení dvou fantastických herců, kteří před kamerou skutečně dokázali pocit, že si šáhli na dno psychických sil. Při natáčení tak odvážného projektu se nejspíš přeci jen dali nervy krájet. Ze všech trezorových filmů je Ucho jedním z těch nejslavnějších, dost možná právě i proto, že je nejspíš tím nejodvážnějším. Karel Kachyňa sice natočil i jiné velmi povedené záležitosti, Ucho přesto zůstane nejen jeho nejdůležitějším filmem, ale i tím nejpovedenějším.... () (menej) (viac)
Ucho vás slyší... Všemocná a Soudružská Strana nad vámi bdí ve dne v noci. Nejde jen o nepřítele a zarytého odpůrce našeho "lidově demokratického" zřízení, ale také o ty, kteří nám ten socialismus pomáhají budovat. Ucho ukazuje 50. léta minulého století v plné nahotě. Karel Kachyňa použil pouze minimalistické prostředky (černobílá kamera, osvětlení v podobě svíček, minimalistická hudba) a natočil regulérní horor, s o to hrůznější skutečností, že tyhle věci se opravdu děly. Snímek funguje i dnes naprosto dokonale. Napětí, hrůza a strach. Film, u kterého se bojím. Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý jsou zde na vrcholu své herecké kariéry. ()
Když se dá dohromady propracovaný scénář "ze života" a spousta skvělých herců s režisérem na vrcholu, nemůže vzniknout nic než výtečný film. Přestože situace hlavních hrdinů není nijak humorná, musel jsem se mnohdy nad tou komičností a absurdností až smát, nad tím jejich vzájemným hádáním se a projevovanou nenávistí, která je však paradoxně spíš projevem lásky či vzájemné potřeby a důvěry. Flashbackování na papalášskej večírek krásně ukazuje, jak mnohdy nevinné situace vypadají náhle naprosto jinak a v atmosféře paranoie taky mnohem hůř. Ovšem nikdo by neměl zapomínat, že se jedná o vysokého státního úředníka, který je sice sledován a nemá žádné soukromí, ale přesto je funkcionářem a vlastně přinejmenším na oko přikyvujícím dobrým komunistou. Jeho situace je tížívá hlavně v tom, že má co ztratit. Že ho můžou zavřít nebo označit za nekalý živel a poslat třeba do Jáchymova nebo rovnou na šibenici. Sledování například disidentů sice taky narušovalo osobní soukromí (jakpak by ne?), ale tito už nemuseli cítit panický strach a nemuseli si dávat deku na podlahu v kuchyni, když chtěli třeba jen "filipinkovat" (jak ve filmu hezky říká Bohdalka). A s předposlední větou filmu se bezvýchodnost jejich situace rozvine naplno a divák už nestačí koukat na jednou zase naprosto zdrcující a překvapivou pointu. ()
Galéria (8)
Zaujímavosti (25)
- Hneď ako bol film po okupácii "spriatelenými vojskami" dokončený, zmocnili sa ho sovietski ideológovia a uvádzali ho len v strážených projekciách ako doklad československej kontrarevolúcie. Na Kube platí ale jeho zákaz stále. (Raccoon.city)
- Funkcionáři na večírku hopsají na kvapík "Na motoru" skladatele Františka Kmocha. (L_O_U_S)
- Děj se odehrává v noci ze 17. na 18. července (jak lze odvodit z věty soudruha prezidenta po přečtení data na prstýnku: „sedmnáctého sedmý, soudružka Anna nelže“), to znamená o prázdninách. Přesto ale malý Luděk má jít druhý den do školy („vím, co chceš říct, není výchovné, když v podnapilým stavu vypravuju Luďka do školy“). (Melivor)
Súvisiace novinky
Letní filmovou školu odstartuje Bod obnovy
Letní filmovou školu slavnostně zahájí v sobotu 29. července na české poměry nadstandardní žánrový snímek Bod obnovy. „Přesně po 60 letech (!!!) od premiéry legendární Ikarie XB1 se česká… (viac)
Bořivoj Navrátil: 1933 - 2011
Po dlouhé, těžké nemoci zemřel dlouholetý člen činohry Národního divadla herec Bořivoj Navrátil. Kroměřížský rodák studoval na ekonomické škole v Jihlavě, následně na brněnské JAMU, kde absolvoval v… (viac)
Reklama