Réžia:
Karel KachyňaKamera:
Jiří MacákHrajú:
Vilém Pfeiffer, Mária Markovičová, Petr Čepek, Marie Málková, Karel Chromík, Jana Hlaváčková, Václav Babka, Rudolf Hrušínský ml., Luděk Munzar (viac)Obsahy(1)
Hospodářská krize dolehla počátkem 30. let také na obyvatele rázovitého moravskoslovenského venkova. Do rodné chalupy se z města vrací hlavní hrdina i se svou rodinou, protože nemohl nikde sehnat práci. Jenže mladší bratr jej nevítá s nijak otevřenou náručí... Režisér Karel Kachyňa se plně podřídil normalizačním požadavkům a natočil plochou ilustraci, která se zaklíná třídním bojem. Předlohu poskytl slovenský spisovatel Peter Jilemnický, ale dějiště bylo ve filmu pozměněno na folkloristicky vděčnější místo, aby režisér mohl vylíčit nejen místní kroje, ale také hudební zvyklosti. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (31)
To, co funguje ve filmech Věry Plívové-Šimkové, se zcela míjí účinkem u Kachyni. Režisér balad jakoby zapomněl na své schopnosti dát vyznít i malému příběhu a naprosto pohřbil příběh, který mohl klidně být i velkým. Nesmyslné folklórní vložky nesedly hercům do úst a ani nohou, vyzněly proto trapně a křečovitě. Dějová linie filmu je utlačena do samého pozadí a tudíž ani herec Čepkova kalibru není schopen předvést něco zapamatovatelného. A aby toho všeho nebylo málo, Liška ještě vyloupil sám sebe a použil motivy ze Zemana, nebo přesněji řečeno si byl vědom zapomenutelnosti tohoto snímku a využil zajímavý hudební nápad později znovu. ()
Na Žitkovou a do prostředí Kopanic původně zasadila Věra Hofmanová knihu Želary, takže tak nějak mohla adaptace její Jozovy Hanule vypadat, kdyby ji Ondřej Trojan nepotopil nevhodným výběrem většiny herců a bizarním pseudofolklórem. Dcera poslední místní bohyně donedávna věštila. Každopádně: Kopanice byly vždycky chudý kraj: pozadí pro skrytou propagandu jak dělané. Není nad to připomenout socialistickému lidu v době tuhé normalizace, že by mohlo být hůř a od režiséra Kachyni fóry typu "u bolšánů se o práci neprosí" zní přeci jenom umělečtěji. Co si s tím mám potom počít? Pro mne "Škaredou dědinu" nakonec vysoce převyšují Čepkovo herectví a hlas horňáckého zpěváka Luboše Holého. ()
Nelehké období první poloviny třicátých let doléhalo v mnohem silnější a drsnější podobě zejména v odlehlých částech naší země, kde se důsledky celosvětové hospodářské krize rozrostly do nevídaných rozměrů. Kdysi úrodná pole zela prázdnotou, pokusy získat jakoukoli práci byly předem vyloučené, všude kolem jen bída, hlad a strach z dalších dní. Všechny tyto okolnosti způsobily destruktivní zkázu v lidských charakterech, v tomto případě sledujeme postupný rozklad člověka, proměňujícího se ve štvanou zvěr, schopnou v zoufalé situaci nechat zemřít vlastního potomka a podpálit střechu nad hlavou. V pestré filmografii Karla Kachyni se jedná o zcela atypické téma; syrový příběh, odehrávající se v nevlídných a mrazivých scenériích jakoby příslušel jeho generačnímu vrstevníkovi Františku Vláčilovi, ale zároveň si zachovává vlastní specifický rukopis. Impozantní kamerové pasáže, které se doslova mazlí se zimní krajinou výborně doplňují folklórně zaměřená hudební intermezza, výrazně odlišená hudebními nástroji (flétna kontra cimbál). Z hereckého obsazení jednoznačně vyniká mistrovský Petr Čepek v další variantě životního ztroskotance, za pozornost stojí i návrat bývalého prvorepublikového milovníka Viléma Pfeiffera. V rámci nepříliš kvalitního výběru celovečerních hraných filmů první poloviny sedmdesátých let patří DĚDINA mezi zapomenuté klenoty, které jsou ke škodě diváků bezdůvodně zamlčovány a zbytečně zúžují soudobou tvorbu na komediální žánr. Život není jen smích. ()
Filmová balada, využívající hudbu stylizovaného souboru Chorea bohemica Jaroslava Krčka a v obrazové rovině moravskoslovácké (pravděpodobně horňácké) folklorní tradice (metody lidového léčitelství ovšem směřují k slovenskému prostředí, v němž se odehrává původní Jilemnického přeloha) nasnímané Jiřím Macákem (jeho dílem je i Schmidrova hororová pohádka Siroty), šikovně obsazená (např. jedna z mála filmových rolí Marie Málkové, Petr Čepek asi byl zcela jasný do role démonického a vášním podléhajícího Vendela Juricy). ()
Už párkrát jsem přimhouřil oči, a udělám to i teď. Nejen z úcty k panu režisérovi, ale i k některým hercům. Podle roku výroby je jasné, že je to narudlé, ovšem rozhodně ne nějak přehnaně. Na filmu je vidět částečná rutina, ale i mistrova klasická obraznost doby. Vedle mamonem zkažených a pobožných lidí, kteří kontrastují s tvrdě pracujícími, spravedlivými neznabohy, zde máme nádherné vyobrazení staletých vesnických tradicí, na které se pan Kachyňa nepochybně soustředil více než na samotný soudružský odkaz škodlivosti náboženství, která může skončit i tragicky. Ovšem podle mě, byla nastalá tragédie zbytečná. A skutečně, dějově to film vůbec neovlivnilo. Zdeněk Liška také dal celý svůj melodický potenciál do píšťalky zúčastněného blázna, kteréžto role se Rudla mladší zhostil, jako vždy, velmi dobře. Ostatní hudbu ve filmu zastiňuje. Všechno vlastně napsal Radek99. Já jen doplním, že k Petrolejovým lampám to má, díky stejné bratrsko herecké dvojici, skutečně velice blízko, i když dramaticky se to srovnat bohužel nedá. ()
Reklama