Pouta

Nejdřív jsem si říkala, to je ale přehlídka budovatelských klišé: nabarvená panička v rukavičkách, správná to maloměšťačka s buržoazním pejskem, hrdinný veterinář, který se ale hodlá zpronevěřit svým ideálům a to ani ne tak z lásky, jako kvůli rezignaci a pohodlnosti, uvědomělá Jířa Švorcová, co našemu hrdinovi otevře oči, prostí a dobří lidé na vesnici versus povýšená mamá-tchyně jak když vyšije. Ale když se setře ten prvoplánový pel, tak ono to zase tak vycucané z prstu úplně není a době poplatné už vůbec ne. Manželské krize a frustrace z nenaplnění životního snu tu byly jsou a budou vždycky. Dosaďme si klišé třeba made in USA v nepočítaně hollywoodských filmech, od solidních tragédií po tzv. romantické komedie: rozmazlená dceruška s papínkem v zádech, nabízející hrdinovi pohodlné přežívání v tatínkově trafice, prostá dívka z lidu, která hrdinu naučí, co jsou pravé hodnoty - většinou ho zavede do fastfoodu, a on najde své pravé místo. Ale na rozdíl od Hollywoodu ten Kachyňa tak černobílý nebyl a jeho postavy byly docela životné a konec filmu tím pádem taky. Atmosféra venkova, stájí a chlévů absolutně bravurně zprostředkovaná. (27.11.2012)

Riešenie krízy v nešťastnom manželstve v temnote (noire) medzi kravínmi a stajňami. Jednotný roľnícky osud nevyrovnaného macha bez schopnosti normálneho rozhovoru so ženami, sebareflexie a schopnosti povedať: "Prepáč". Ak bol niekto malomeštiak, ktorý si čosi rozmyslel, lebo mu útek do mesta nevyšiel ako si želal, tak to bol ten odpudzujúci, večne zamračený veterinár v podaní Lukavského. Nenadarmo sa často vraví, že najlepší lekári sú často ľudsky najväčšie špiny. (26.11.2012)

První společné setkání spisovatele a scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni lze obecně zařadit mezi nejvýznamnější události první poloviny šedesátých let. Legendární autorský tandem, který je podepsán pod více než desítkou pozoruhodných českých filmů, zakončenou trezorovým Uchem, nabýval zkušeností teprve s přibývajícími úspěchy, podmiňovanými osobitým přístupem k inscenovaným příběhům ze současnosti. V Poutech je to zatím spíše rozpačitá a nesmělá koketerie s dobou, v níž se odehrává konflikt manželské dvojice, postižené očekávatelnými klišé, ale na druhou stranu také vzdálené jakýchkoli iluzí. Filmu nejvíce prospělo jeho jakoby temné rámování a jistá syrovost, s níž jsou charakterizovány nejen titulní postavy, ale také prostředí kolem. Počasí, že by psa ven nevyhnal, bahno, déšť, spíše žádné než nějaké podmínky pro kvalitní veterinářskou praxi. Majestátní vila, přeplněná sklem, zrcadly, koberci a přepychem. Dávná láska z dětství, dnes čilá politická pracovnice versus rozmarná princezna ze zámku bez duše a charakteru. Těžké rozhodování a ještě těžší východiska. Poněkud zploštělé postavy získávají mnohem realističtější tvář zásluhou hereckého ztvárnění v čele s vynikajícím Radovanem Lukavským, Blankou Bohdanovou, Zdeňkem Štěpánkem, Luďkem Munzarem a dalšími. Postava hraná Jiřinou Švorcovu je jen jakousi černobílou siluetou, připomínající mnohem víc civilní povolání své představitelky, než ženu na rozcestí. Tím, co staví Kachyňův snímek mezi filmy, které by neměly být zapomenuty, je atmosféra, napětí a jistá stylizace do noir žánru. (20.04.2014)

Hodnoty starého světa proti rozkoším světa nového (Švorcová a Bohdanová). To vše naplněné lidským osudem. Téma, které se symbolikou zdaleka neomezuje jen na etapu budování socialismu. Scénáristicky i provedením ještě trochu schematické, ale Procházkovy a Kachyňovy vrcholy ještě přijdou. Štěpánek ví, o čem hraje (24.11.2012)

Takové české noir - ovšem z prostředí kravína. Takové ty napůl budovatelské filmy rády vše házejí do černé nebo bílé, kladu či záporu. Nemůžu si pomoct, ale kdybych byl v tom 1961 v kině, vybral bych si raději ty buržoázní paničky, než soudružku Švorcovou (takže jednání hlavní postavy je mi nelogické). Akorát tehdy bylo ještě normální dát přednost životu v kravíně, před životem v luxusní vile. Kdyby se tvůrci více zaměřili na samotný noir žánr a odprostili se od schématismu, mohl z toho být docela povedený film. (03.10.2014)