Poslední motýl

Nejsem si tak úplně jistá, proč jednoduše nevznikl film o inscenování dětské opery Brundibár, která se skutečně v Terezíně na jaře 1944 přehrála i pro Mezinárodní červený kříž. Ale pakliže přistoupím na hru s francouzským mimem Antoinem Moreauem a jeho verzí Jeníčka a Mařenky, dále se nenechám odrazit množinou českých herců v nic neříkajících šablonovitých rolích (od Molavcové přes Štekla po Zedníčka)... ale naopak vše nechám vyvrcholit při závěrečné montáži příběhů se šťastným koncem, které se nikdy neodehrály, mohu Posledního motýla akceptovat jako hodnotný příspěvek na téma terezínského ghetta. (13.05.2011)

Tak jsem zase jednou "objevil Ameriku". Vůbec jsem netušil, že Kachyňa někdy něco takového natočil. Silné téma, silné a neuvěřitelně lidské zpracování. Tematicky lze maličko srovnat s Transportem z ráje (v obou filmech se nacisti snaží zidealizovat pohled mezinárodní veřejnosti na život v židovském ghettě v Terezíně, v obou filmech pak odsud odjíždí transport za transportem). Ovšem zde je důraz kladen na osudy zdejších židovských dětí. Filmový příběh sice určitě není zcela postaven na skutečných událostech, reálie terezínského ghetta a zdejší atmosféru však film vykresluje velmi věrohodně. Během filmu si nešlo nevzpomenout na skutečný příběh inscenování opery Brundibára Hanse Krásy v Terezíně. I v tomto případě (podobně jako je tomu ve filmu v případě pohádky Jeníček a Mařenka) měla být tato opera představena na jaře 1944 v rámci očekávané návštěvy Červeného kříže. Sice zde (na rozdíl od filmu) neplatilo, že by kvůli dané inscenaci byly účinkující děti zcela chráněny před transporty, za to těch repríz dané opery se v reálu uskutečnilo cca 55. A hlavně i tomto případě mělo ono jisté "kulturní vyžití" (alespoň krátkodobě) pozitivní vliv na kvalitu života zdejších dětí. Ostatně i ve filmu patří momenty, kdy se zdejší tolik osudem zkoušené dětí, alespoň na okamžik rozesmějí, mezi ty nejdojemnější scény. (14.04.2017)

Nikdy, opravdu nikdy v životě by mě nenapadlo, že uvidím Jitku Molavcovou v roli nacistky a že jí to uvěřím. Podobné filmy se asi nedají hodnotit nějak negativně. Možná proto, že prostě útočí na první signální, tedy emoční, byť třeba nezáměrně. Kachyňa navíc točit umí a ví, jak má vypadat slušný film i po té řemeslné stránce. Příběh sice možná trochu zavání kýčem a zbytečně hrocenými emocemi (což my dneska ovšem již asi nedokážeme posoudit, protože nemáme s čím srovnávat – myslím tím, jak to tehdy skutečně bylo), ale všichni se to snaží zakrýt. Co možná kulhá na příběhu, film nahrazuje hereckými výkony. A to mi hlavní hrdina vůbec neseděl. Ale ta malá holka je naprosto výborná, včetně ostatních (nejen dětských) rolí. Moreauovo pojetí Jeníčka a Mařenky grandiózní. Hrozně se mi na filmu líbilo, že neodpovídá na to, zda se Moreauovo úsilí setkalo s úspěchem. Protože o tomhle ten film vlastně není. Já tomu příběhu nemám co vytknout, ale i kdybych odhlédl od něj, mé hodnocení zůstává, protože to je dobrý film. (13.01.2013)

U nás téměř neznámý Kachyňův klenot z Terezína. Bez hromad mrtvol, zubožených těl a naturalistických scén je vykreslena tak "úžasně" zoufalá atmosféra beznaděje a nespravedlenosti, že bledne i Schindlerův seznam. Takhle to prostě umí jen Kachyňa. Finální představení pro zástupce Červeného kříže bylo hrozivě skvělé. (31.05.2014)

Karel Kachyňa natočil v Terezíně film s dětskou hrdinkou, přičemž v popředí stojí francouzský mim Antoine Moreau, který má v Terezíně zahrát divadlo. Doslova. Filmy z terezínského ghetta mě odjakživa přitahují. Snad je to tím, že Terezínem se i dnes můžete projít a lze si tam docela dobře představit, jaké to tam před lety muselo být. Za sebe bych Posledního motýla rozhodně doporučila a je škoda, že film nedávají v televizi častěji. (11.04.2018)