Alone
Réžia:
Otakar FaifrScenár:
Otakar FaifrKamera:
Otakar FaifrHrajú:
Luba SkořepováObsahy(1)
Film o staré ženě, která zůstala na všechno sama, se odehrává pouze v jejím bytě. 92 letá herečka je jeho jedinou aktérkou. Zájem přátel, rodiny a divadel slábne a tak se rozhodne, že její poslední šancí vrátit se na jeviště, je zprodukovat si představení sama. Pomocí svého mobilního telefonu zařizuje pronájem sálu, shání režiséra a kolegyni, která by s ní ve hře vystupovala. Objektiv kamery se stává jediným svědkem leckdy zoufalé snahy přesvědčit svět, že za to ještě stojí. Během nelehkého procesu zkoušení ze svého bytu neustále volá o pomoc. Zamýšlí se nad touhou po uznání, smyslem života i nad blížící se smrtí. (Media Offline)
(viac)Videá (1)
Recenzie (22)
Luba Skořepová sice souhlasila s natočením dokumentu a snad i viděla produkt sestříhaný, nicméně se nemohu ubránit dojmu, že bylo zneužito její situace staré opuštěné herečky, která se zoufale snaží dál žít prací, že jsme se spolu s autorem dokumentu vloupali do její vnitřní i vnější nouze. Že se jaksi nepatří nakukovat jí do nemytých hrnců, nepořádku bytu, ťapkání v jedné ponožce. Být odhalena do vnitřní i vnější nahoty, abychom viděli, že stáří může být prožíváno jako smutné a lítostivé??? ()
Dramaturgicky zcela vyvážený dokument bez hluchých míst a s jasným posláním. Pointa skvělá a společenský dopad větší, než celovečerní hraný film. Kratší stopáž sympatická, práce s kamerou velmi naturalistická, jakoby připomínala homevideo neobyčejného životního svědectví. Skvělý počin s báječnou hlavní představitelkou. Jistě si zaslouží nominaci. Žádné umění nebylo potřeba. ()
Jak to mám ve zvyku, před filmem si nic nezjišťuji. Nic jsem předem nečetla a posadila se do sedadla s tím, že se dívám na dokument o Lubě Skořepové. Obsah mě poněkud zaskočil, chvíli trvalo, než jsem pochopila, že to byl záměr. Pro někoho to může být škojící, pro jiného hodně pravdivá výpověď o konci člověka, zde umocněná skutečností, že jde o známou herečku. Kdo chce zavírat oči, může odejít ze sálu nebo vypnout televizi. ()
Není to dokumentární portrét, lale „hraná“ role umělkyně. Monodrama. Osamělá herečka, kterou nikdo nepotřebuje. Ljuba tím chtěla upozornit na osamělost stáří. V telefonních hovorech střídá mazlivost, vemlouvavost, neodbytnost, citové vydírání „Máte nějaký nový texty?“. A kolegyni, se kterou zkouší, lichotí „Hezky to děláš“, načež si soukromě uleví: „Baba jedna! Je to mrcha, průměrná, já jsem lepší!“ Kameru si „v roli“ Skořepová pustila hodně blízko k tělu. Třebaže se situace zjevně aranžovaly, působí autenticky. Těká mezi nepořádkem své domácnosti, ztěžka kleká a vstává při vytírání podlahy, kuchtí na plynu podivné směsi a při mytí nádobí objeví, že na dně hrnce ještě něco zbylo – „Jéžiš, to je brouk“. Pro mě je snímek napínavý a archivní materiály zase novátorské. Jde z nich nostalgie mládí. ()
Zhruba hodinový monolog Luby Skořepové, dvaadevadesátileté herečky, která nedokáže být sama a vyhledává každou, byť sebemenší příležitost, jak znovu přesvědčit o svém talentu, o tom, že ještě má co nabídnout a čím překvapit. Filmová kamera se v tomto až neobvykle osobním, intimním pohledu stala svědkem zoufalého zápolení s časem, s neúprosným stářím. Ještě dlouho po skončení zůstává v paměti tísnivý pocit, že lidský život je tak neudržitelně křehký. ()
Reklama