Sesternica Angelika

Saura mne poprvé poněkud zrozpačitěl. Z filmů, které jsem od něj viděla, poprvé zobrazuje hrdinu, který je slabý. Nostalgie je krásná, ale pokud je jen útěkem, tak je něco špatně. Luis se utíká do vzpomínek na prázdniny strávené u příbuzných, ale když k němu minulost vztáhne ruce s prosbou o pomoc, práskne do bot s až nehezkou rychlostí. Nevěřila bych, že nápad ponechat stárnoucího hrdinu i v roli chlapce může obstát bez toho, aby byl směšný, ale José Luis López Vázquez to zvládá naprosto s přehledem, bez jakéhokoli pitvoření, někdy jen pouhou změnou pohledu. (27.10.2015)

V komentářích k Saurovým filmům se (za cenu násilného zploštění a zúžení obrazu, avšak nikoli neprávem) zhusta mluví o prvoplánových jinotajích frankistického Španělska a španělské společnosti. Sestřenice Angelika je však film, který tuto problematiku reflektuje bez jinotajů, formou vzpomínek hlavního (ne)hrdiny. K tomu všemu tři poznámky: 1) Napsal jsem sice "bez jinotajů", to však neznamená, že jednotlivé postavy nepředstavují určité spociologicko-politické typy. Má-li pak zkušenost a jednání hlavní postavy reprezentovat něco typického, musí být Angelika pojímána jako postava reprezentující Espaňu (viz pak i její dceru - totožná herečka). Převádět film na tuto rovinu se mi ale opět vůbec nechce. Bez toho je silnější. 2) Formát nostalgické vzpomínky, návratů do dětství včetně např. prvních náznakových zážitků erotična nebo reflexe tehdejší válečné situace, je pro českého diváka důvěrně známý. Lze srovnávat, že co se v českých filmech pohybuje na hranici (nebo i daleko za hranicí) sentimentálního kýče (obvykle v rámci "laskavého českého humoru"), je u Saury úplně někde jinde. Možná proto, že Saura se zbytečně nerozkecává, nerozněžňuje. 3) K mimořádnému zesílení dojmu, účinku na diváka, stačí Saurovi banální trik: ponechat ve vzpomínkových sekvencích dospělého herce tak jak stojí a leží a nenahrazavoat ho dětskou postavou. Díky tomu cítíme, že vše je neustále přítomno (a místy se i poněkud ztrácíme spolu s hlavní postavou; kam až to u diváka může vést, viz v komentáři kobejnově). (11.11.2015)

Spanielska obcianska vojna podana talentovanym Saurom. Uz len za prelinanie sa dvoch casovych  rovin dam silne  4 hviezdy. No takto : ja nie som vystudovany filmovy teoretik, nestudoval som filmovu teoriu. Ne, nevystudoval som Filozoficku fakultu Univerzity Karlovy v Prahe /tam je filmovych katedier na mraky/, ne - nie som docent ani profesor na nejakej filmovej katedre. Len viem, co tam bolo a co nebolo a ze som casto od toho nedokazal odtrhnut oci. Tak ako u Tarkovskeho, toto same sa  mi stalo i u rezisera Carlosa Sauru. 82 % (29.12.2022)

Byl rok 95 a já pravidelně sledoval pondělní filmový klub...Saurův portrét přišel hned po jeho mistrovi Bunuelovi...a tento film byl dalším skvělým zážitkem...neuvěřitelně nostalgická vzpomínka na neexistující čas a bytí, které už není...minulost neexistuje...přítomnost neexistuje...a ani budoucnost neexistuje...vše je jen subjektivní projekce...nikdy nic nebylo není a nebude...ani tento film už neexistuje... (09.05.2008)

V některých zemích (Německo za Hitlera, Čechy za komunistů aj.) byli duševně nemocní, vlastně spíše duševně jiní, považováni za vřed "normální" společnosti a zasouváni do ústraní nebo přímo exterminováni. Jinde (v oblasti latinské kultury) však byli považováni skoro za světce (třeba jako bláznivá Bernadetta). A Carlos Sauara, ve své snaze "vyžrat" ostatním režisérům zásadní filmová témata, si toho nemohl nepovšimnout. Jeho řešení je navíc myšlenkové košaté a odvážné, i když přísně v mezích slušnosti (všechno, včetně fantasmatických vzpomínek - ostatně Luizova /vynikající José Luis López Vázquez/ reakce na totemové předměty a místa je okouzlující). Pozn.: Do minulosti se můžeme kdykoli vracet; nikoli však na vlastní přání a nikoli v tehdejší podobě, neboť fyzické nezbytně umírá s každou sekundou. (21.02.2018)