El Dorado

Saurovo El Dorado trumfuje Herzogova Aguirreho ve všem kromě představitele hlavní role - na mladého Kinskiho se děda Antonutti prostě nechytá. Ale jinak je to výpravnější, dějovější, lépe rozpracovávající postavy (Dona Ines, která pro svou ochranu střídá partnery), historicky přesnější a filmařsky srovnatelné. Byť ke konci už bylo všechno to paranoidní vraždění až komické. Každopádně pokud vás to téma zajímá, nenechte si ujít ani jeden z obou filmů. (04.03.2021)

Značně sterilní vyobrazení zlaté horečky ve španělském podání, kde konkvistadoři s jejich brněním působí spíše jako nějací naleštění rytíři ze středověkých turnajů o šátek princezny, než jako chátra žoldáků hledajících zlato, které nikdy nebylo. Všechny hlavní postavy si jsou natolik podobné, že polovina intrik a vražd zcela ztrácí smysl, už jen proto, že jsem po hodině děje a desítkách ksichtů přestal rozlišovat, kdo je vlastně kdo, jakou má funkci a jestli ještě žije, nebo to byl ten, kterého před pěti minutami zastřelili. Aguirre je zde sehrán obtloustlým dědkem, který bájnou ďábelskou povahu jeho postavy znázorňuje asi stejně dobře jako Zounar veksláka. Film jsem záměrně zhlédnul po "Aguirre, hněv Boží" a musím konstatovat, že mě nezaujal ani jeden z nich. Osobně El Dorado považuju za zbytečně promrhané prostředky (které byly), kdy se tvůrci měli raději zaměřit na mnohem zajímavější a barvitější příběhy o dobývání jižní a střední Ameriky Španěly a nedělat jako kdyby byl Aguirre nějaká konkvistadorská raritka, o které musí vznikat hned několik filmů v rozmezí pár let. 44% (21.08.2012)

Samozřejmě nabízí se srovnání s Herzogovým arcidílem "Aguirre, hněv boží", které vypráví o té samé historické postavě a ještě tak ve 40.minutě jsem si říkal "Nic moc, chybí tomu ta osudovost a tíha Herzogova majstrštyku", ale od násilné smrti králova místodržícího film nabere velké obrátky, zvrat střídá zvrat, zrada zradu a morduje se tu jak v Shakespearovi. Film ve 2.půli skvěle graduje a přiznivci autenticity potěší věrná výprava a některé silné, nepřikrášlené mordýřské scény. Krátká pofilmová debata s panem režisérem potěšila, Saura je velice vtipný pán, také se omlouval za přemíru násilí ve filmu, ale sdělil, že jen věrně zpracoval dobové kroniky. Herzogův film označil za lživý ("Nedal si s reáliemi a skutečností moc práce") a jako odpůrce násilí ve filmu se svěřil, že proto neuznává Tarantina, i když ten samotný se naopak o Saurovi vyjadřuje velmi hezky. Celé kino se smálo. (22.07.2012)

Od Saurova zpracování Aguirrova dobrodružství jsem si hodně sliboval a už úvodní scéna naznačila, že se zklamání konat nebude. Oproti Herzogově psychopatii jde o o něco „klasičtější“ film s větším důrazem na dialogy a hlavně intriky mezi důstojníky, kteří jsou pro osud výpravy snad ještě nebezpečnější než americká divočina. Bůh je vysoko a král daleko a sotva se prvně odhodlají překročit Rubikon (po Stavroginovi vidím Wilsona v další roli, pro niž se přímo narodil), strach a podezíravost dosáhnou takové míry, že není cesty zpět (aneb šílenství je jako gravitace; stačí postrčit). (04.09.2008)

Oproti Herzogove zpracovani musim jit o stupinek niz, Saurovo pojeti trpi prilisnou delkou a ohlasovaneho exlicitniho nasili jsem si taky moc neuzil. Ve snove pasazi na konci pribehu jsem si pripadal jako ve Faunove labyrintu (mysleno pejorativne). Herzogova verze mela charismatictejsiho hlavniho hrdinu a pusobivejsi spiritualni nadech. Nikdy bych netusil, ze dam Herzogovi prednost pred Saurou, nebot kvality druheho jmenovaneho jsou nesrovnatelne vyssi, ale ted se tak stalo. (04.09.2008)