Třiatřicet stříbrných křepelek

Neprávem opomíjený film, který se může pyšnit adekvátním scénářem (Trefulka), vynikající kamerou (Němeček) i civilními hereckými výkony (Vránová, Voska). Sonda do života obyčejné mladé ženy, třicátnice, se zdá být zásadním vystřízlivěním české společnosti z předchozího období – zklamání, k němuž hlavní hrdinka postupem času vinou sebe i druhých dochází, není náhodné, je důsledkem porůznu nahromaděných frustrací a pseudomorálních pravidel. Film by si bezesporu zasloužil podrobnější analýzu z hlediska genderové perspektivy, zejména samotný závěr, který naznačuje, že nastalý problém není schopen řešit ani jeden ze zúčastněných protagonistů. (15.05.2020)

Podobných psychologických studií se tenkrát točilo poměrně hodně, byly v módě - často ve formě televizních inscenací - dnes už toje trochu vyčpělá historie, které zejména generace, která to nezažila, dost dobře nerozumí. Ale problém odcizených manželských svazků je jistě živá, i když možná, že tvůrci tady spíš chtěli v tom tání 60. let ukázat, v jak nedokoonalém systému jsme žili. Pokrytectví, lži, otrávenost lidí, kteří neměli chuť ani možnost něco se sebou a systémem udělat, nepořádky na pracovištích, ale i pitky... Něco mezi dvěma a třemi hvazdičkami, asi na film brzy zapomenu. (30.03.2021)

Překvapivě kvalitní snímek od budoucího spíše normalizačního režiséra, který hodně sugestivně vykresluje dobovou ztrátu iluzí z vývoje společnosti, která se zrcadlí i v rozpadu mezilidských vztahů, včetně rodinných. Film na mě působil až příliš depresivně, ačkoliv tehdy jsem sám jako desetileté dítě samozřejmě podobným pocitům nepropadal. Kritické vyznění a nepokrytá skepse, které z díla vyzařují, již zároveň ale předznamenávají myšlenkové rozvolňování, které vyvrcholilo zanedlouho tzv. pražským jarem. Tehdejší kultura, zažívala v 60. letech rozmach, jaký se už od té doby až dosud neopakoval, a zejména nová česká filmová vlna posunula naši kinematografii mezi světovou špičku. Mnohé z toho je patrné i na tomto snímku, který i přes určitou zdlouhavost nezapře své umělecké ambice, které ho podle mě plnohodnotně můžou řadit k okruhu čs. nové filmové vlny. (14.10.2022)

Film s Alenou Vránovou v hlavní roli, která skoro nezmizí z plátna (v mém případě z obrazovky), s výjimkou prostřihů na jejího manžela Jiřího Langmilera, který se všelijak poflakuje (důvod proč tak činí jsem neobjevil). Přepokládám, že se to odehrávalo v Brně a okolí. Velmi zajímavá širokoúhlá kamera. Mnoho věcí zůstane pouze nakousnuto, proto si musí člověk kousky příběhu dávat dohromady. Velice dobové, mnoho odkazů na tehdejší aktuální politickou situaci - deziluze z budovatelských padesátých let, všeobecná masáž hrozbou jaderné války a k tomu jako protipól únik z manželského streotypu nevěrami... Jako bonbónek nakonec musím zmínit na tu dobu odvážně odhalené prso A.V. (10.10.2008)

Vránová poslouchá dychtivě politické zprávy. V místnosti musí být naprosté ticho. „Na tuto nestoudnou americkou provokaci odpověděla sovětská vláda prohlášením blabla…“ – divadlo pro hluponě. Nukleární krize v médiích, nikde jinde. „Všichni jsou stejní…“ přidá se taťka. (má pravdu, ale nedořekne, že součástí vykutálené party jsou i novináři). Politická debata se dál naštěstí již nerozvíjí. Hlášky: „Kdyby nebyla taková mezinárodní situace…“ – na výlet se nejede. „Haló, tady Dům osvěty“ – extrémně důležitý ústav. „Takový umění dělali před válkou nejlepší komunisti.“ Umělé vyvolávání strachu: „Koupila jsem aspoň trochu mouky. Říkaj, že to ještě nikdy nebylo tak vážný.“ – novináři s politiky uměle vyvolávají strach a paniku. „Já tomu nevěřim.“ – správně. „Tak jakpak se bráníme v případě výbuchu atomové pumy?“, říká zvesela učitelka. Správná odpověď by byla: žádné atomové pumy neexistují, soudružko učitelko, tak proč nás strašíte?? Děte s tím vážená učitelko do pr… Zápletka s trubkama u soudu: „Obžalovaný! Došly trubky nebo nedošly trubky?“ – nejvyšší soud v Brně řeší závažnou kauzu. „Ta jizva je z koncentračního tábora.“ „Manželství je pozůstatek feudalizmu. Přežilá instituce.“ – plácá soudruh soudce. Manželství = biblická instituce. 1 Korinťanům 7:2 Ale kvůli smilstvu ať má každý muž svou vlastní ženu a každá žena svého vlastního muže. Strašná líbačka Voska – Vránová. Následuje strašlivá líbačka Voska – Vránová č. 2. Pak už se Voska zmůže jen na: „Prosím tě promiň.“ Voska – nejhorší milovník českého filmu. Voska prochází kolem modlících se babek (samozřejmě ne náhodou ale strategicky). Scénář žádá udivený až pobavený pohled říkající: tihle věřící (pouze staré babky nad hrobem) jsou ale hlupáci. „Zdrávas Mária“ – modloslužba. Když už asi po desáté hřmotně přelétávají stíhačky, napadá mě jediné: Kachlík se zbláznil. Intelektuální hlášky: „Všichni jsme všechno věděli. Všechno a nic.“ „Nemá to smysl. Nic nemá smysl.“ Politické shrnutí na závěr: „Nikam se nejelo. Kvůli mezinárodní situaci.“ Nejlepším bodem filmu tak jednoznačně zůstává song skvělé zpěvačky Heleny Blehárové. Zednářská symbolika: 33 v názvu. Film potvrdil očekávání. (20.05.2023)