Já, truchlivý Bůh

Jeden absurdní hrášek z lusku směšných lásek, který se povídkou kutálí jako zosobněný kunderovský leitmotiv: hra se světem. Hravost nabývá zlomyslných odstínů a vytváří rozmarné pasti, do kterých padá ten, kdo je klade. Překvapivé iluminace jsou nadprůměrně adaptovány-jak by ne, s autorským ostřížím okem nad scénářem, herecké výkony Kopeckého s Landovským atakují hranici možného, ale ... kniha je kniha. (03.05.2007)

Scénář: Milan Kundera, Antonín Kachlík .. Opravdu mne občas vráží do křesla kvalita českých filmů šedesátých let. Vypravěčská odvážnost, zábavný děj a černohumorné repliky. Zase absolutně neznámý film a paráda!! Já, lajk. (30.11.2010)

Tak na produkci roku 1969, kdy se většinou točily nějaký zběsilý politický jinotaje a alegorie, je to celkem dobrý. Hlavně tedy díky Landovskýmu, kterej je jako otroubený buranský Řek nezapomenutelný ("inteligent.... prase"). Druhá půlka příběhu se snahou o pointu a nějaké rozuzlení, mě akorát otravovala. Nějak jsem moc nechápal, proč se Kopecký tak moc snažil obtáhnout zrovna takovou nesympatickou krávu, kterou ztvárnila Hana Lelitová. Kopecký podává standardní výkon, ale tyhle jeho role starejch mlsnejch kocourů jsou všechny podivuhodně zaměnitelné. A taky mám dojem, že všechny ty role noblesních a šaramantních intelektuálů - snobů, do kterých se tak rád stylizoval, akorát měly zastřít celoživotní frustraci z nedokončeného středoškolského vzdělání. (12.09.2011)

Je těžké říci, co na této duchaplné, nezaslouženě polozapomenuté komedii upoutá více. Zda geniální Kopecký, který tu dospívá lidsky i umělecky k jednomu z vrcholů své pozoruhodné herecké dráhy, nebo režisér Kachlík, spíše známý z filmů typu DVACÁTÝ DEVÁTÝ či O MORAVSKÉ ZEMI, ale také svěží komedií z vojenského prostředí BYLO NÁS DESET. Film, který jakoby předcházel Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE s tematicky srovnatelnou kreací Leoše Suchařípy, nese s sebou všechny "anglosaské" Kopeckého přednosti: suchý humor, úsečnou zkratku, záměrné sebesarkasmy, tedy to, pro co v dnešní češtině zdomácněl pojem "hlášky". Přehlížen by neměl být ani Pavel Landovský a jeho řecký hrdina; svým způsobem lidská tragédie muže, který ne zcela zdomácněl ve své druhé vlasti, je místy až jímavá. V každém případě nemilosrdný pohled na odvrácené stránky středního věku silného pohlaví je mrazivý svou neúprosnou bilancující věcností. Šlechtí - i po čtyřiceti letech - všechny své tvůrce. Včetně režiséra Kachlíka. (06.05.2011)

„Ona má po vás... oduševnělou postavu...“ Jde to, ale dře to. Riskantní krok zpracovat z myšlenkově konzistentního souboru jedinou povídku nevyšel. Kunderův bezohledný výsměšný a sebevýsměšný cynismus, s nímž skrze clonu smutku vtipně pohlíží na lidské vědomé i nevědomé strategie, na „city“, na erotické a jiné „krásno“, na směšnost pokusů o ně, ale i do hloubi osobní identity s její bytostnou vztaho-vačností (a erotičností!), je zde rozmělněn v taškařici, která vkusně pobaví, není hloupá a myšlenku zcela neztrácí, žel až příliš se snaží pobavit. Prostopášný bonmotář Kopecký má svou skvělou parketu, žel až příliš svou parketu. Landovský jako exotický živočišný ňouma žel až příliš dokonalý. Název (Já truchlivý bůh) z toho všeho vykukuje jen velmi nesměle. Manipulace a zahrávání si s identitou, na nichž Kunderovy Směšné lásky staví, slouží Kachlíkově adaptaci jen jako látka pro anekdotu, patřičně nevyzní ani slibný formát vypravěče pohrávajícího si s osudem i s publikem. Závěrečné Adolfovo doprošování s oklikou přes rodiče už jen unavuje. Přebytečné rámující řeči ohledně fenky jsou jen rádoby vtipné. Škoda, že to Kundera nesvěřil chápavějšímu tvůrci; vybírat bylo tehdy z čeho. Opět pláču nad starým jihomoravským vinařem hovořícím středočeským nářečím. (28.08.2011)