Jako voda na čokoládu

(12) Epický film, který se odehrává mezi lety 1895, kdy se narodila Tita a 1934, kdy se její dcera vdala. Kdysi uvedeno v České televizi pod pochopitelnějším názvem "Jako když se krájí cibule." Mimochodem text distributora je dost nepřesný. Tita je nejmladší dcera tvrdé farmářky Dony Eleny. Má starší sestru Rosauru a nejstarší Chertrůdu. Jakožto nejmladší nemá Tita dovoleno se vdát, musí zůstat svobodná a bezdětná, aby se mohla starat o matku, až ta zestárne. To se jí pochopitelně nelíbí, hlavně když v patnácti letech (1910) pozná asi stejně starého Pedra. Pedro se rozhodne oženit se s Rosaurou, aby mohl být milované Titě nablízku.... Ale to je teprve začátek filmu. Příběh je skutečně dost nepředvídatelný, což je dobře, ale občas to bylo trochu zmatené. Hlavně na konci. Líbil se mi, ale byl skutečně dost dlouhý. Nejvíce se mi zamlouvali pasáže, které by se daly označit za magický realismus. Ale bylo jich tam jen pár. Pěkný film a pro Mexičany asi docela významný:) ___ Zajímavost : Na natáčení se byl podívat i Robert Rodriguez, který opodál právě natáčel El Mariachiho! (11.01.2009)

Mexická kinematografie mě poprvé zklamala. Na to, že měla mezinárodní uznání, to bylo romantické tlachání s kapkou dramatu, když matka zakázala nejmladší dceři dle rodových zákonů vdát se. Dost věrně mi připomínala moji první tchyni. Tita pak musí žít vedle svého milého, který si vzal její starší sestru, až pozná lékaře se sousedství. Ale vyprávět ten příběh bych už teď, pár minut po shlédnutí, nedovedl. Možná měla dost blízko ke klasickým latinskoamerickým telenovelám, ale to by je musela trochu víc parodovat, ale tohle bylo míněno vážně i s tím vyprávěním nepravděpodobných historek a s duchařením... (14.09.2019)

Navzdory mezinárodním metálům a pochvalným komentářům musím konstatovat, že jde takřka o odpad. Tohle je vzorová ukázka tzv. "ženského" filmu (podle tzv. "ženské" literatury). A především jde o parazitní, degenerovanou formu magického realismu. Pouze malá část latinskoamerické literatury využila plně možností magického realismu tak, aby dokázala současně zobrazit i latinskoamerickou skutečnost (Márquez, Allendová - ale pouze v románu Dům duchů...). Ostatní autoři se rutinně vezou pouze na manýře, na okázalé, avšak samoúčelné formě, což platí i pro tento výplod. Jde výhradně o efekt, o neustálé překvapování diváka - bez ohledu na alespoň příbližně věrohodnou psychologii, motivaci, alespoň trochu pravdivé zachycení sociálních vztahů a prostředí, což lze i v (pseudo)pohádce. Ano, jde pouze o metodu latinskoamerické telenovely, vydekorované navíc "surreálnými" (magickými) cetkami. Počíná to výběrem typů - ani jedna z hlavních postav, snad jen s výjimkou fešáčka Pedra, nevypadá "mexicky", ale evropsky. (Proč?) Pokračuje to nesmyslnými vztahy, motivy, zápletkami - zde matka žádá, aby se její nejmladší dcera o ni starala až do smrti. Proč? To je motiv prokletí a čarodějnice z pohádky. Matka je prachatá rančerka, i bez dcery o ni bude dobře postaráno. Nemluvě o otázce, kdo se pak po smrti matičky postará o dceru - starou pannu. Samozřejmě, brzy se ukáže, že když dceři "hrábne", náhle to jde, ze dne na den je dcera odlifrována do přeslazené parodie na cvokhaus a matička zůstane klidně sama. A tak lze pokračovat dále bod po bodu až do exaltovaného závěru. Měřeno na stopkách - přesně podle telenovel - každých 30 až 60 sekund se musí nutně něco převratného stát, i kdyby logika (ano, mluvím o "magické" logice) měla být svařena s kozími bobky na cukrkandl. Ostatně, onen leitmotiv kuchtění musí slepicím skutečně lahodit, mne však pouze rozčiluje. Přiznávám, že mám na tyhle sračky skutečnou alergii - ale jak vidno, většině diváků - přesněji divaček - náramně chutnají. A to mi způsobuje dvojnásobné zvracení. Láska prochází žaludkem, takže tyhle filmové šunty skutečně nemiluji. (31.05.2011)

Tita podléhá rodinné tradici, jako nejmladší dcera musí zůstat svobodná a starat se o svou matku až do její smrti. Problém nastane, když si muž jejího srdce vezme její sestru proto, aby byl Titě nablízku. Všudypřítomné napětí a touhu postavy ventilují skrze jídlo, které Tita vaří.Vnímání jídla, jako prostředku kterým lze skrze smyslový požitek dostát i duchovního mi v mnoha momentech připomněl Babetinu hostinu. Jako voda na čokoládu je dojemný snímek o osudové lásce, která navzdory všem překážkám dojde naplnění. Magický realismus ho pozvedá nad rámec žánru romantického filmu, ale dodává mu zvláštní poetiku, která, když divák přistoupí na její hru, chutná jako holoubátka na růžových lístcích. (10.02.2009)

kniha ako vriaca cokolada je moja najoblubenejsia,je to srdcovka,keby som sa musela zbalit a utiect,tak hned siaham po tejto knihe,bez nej by som neodisla...citam ju stale dookola,otvorim na hocijakom mieste a necham sa unasat...avsak,s filmom som mala problem...asi najvacsi zadrhel vidim v tom,ze v knihe su recepty  podstatna sucast pribehu..to sa do filmovej verzie bohuzial skoro nedostalo,len naznakovo a skratkovo-a preto zmizlo to kuzlo....vyber hercov a ich vykon ma nepresvedcili...nedokazali vtiahnut do deja a stotoznit sa  s nimi...sprievodna hudba mi vobec nesedela k casu ani prostrediu...chcelo by to menej poezie,viac tej "mexictiny",lepsie dialogy,lepsich hercov a mozno o 10 minut viac,aby sa niektore veci ozrejmili...kostymy ale boli perfektne...kniha je lahodny kremes a film obschnuty veternik...zasluzila by si nove spracovanie...vytvorene s laskou a emociami ako ked varila Tita...strucne povedane: nudila som sa... (10.10.2022)