Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel

Splněný sen každého neorealisty. Přestože se v něm neustále něco děje (vaření, uklízení, prostírání, pletení), film postrádá dramatickou zápletku v obvyklém slova smyslu. Není akční ani orientovaný na cíl, neobsahuje vnější konflikty. Sestává víceméně ze scén „mezi akcí“, které by z klasického narativního filmu byly vystřiženy. S hypnotizující cykličností se v něm opakují stále tytéž úkony. Těm je také podřízeno pojetí prostoru a času. Záběry jsou většinou tak dlouhé, jak dlouho trvají činnosti Jeanne. Ona určuje rytmus filmu. Uzavřený časoprostor domácnosti je rozšířením její osobnosti, které se oproti mužským hrdinům nesnaží překonat a zničit, ale naopak jej s masochistickou pokorou přijímá. Přestože zaměnitelnost jednotlivých dnů posiluje naše přesvědčení, že ve výsledku k ničemu nedojde, když Jeanne Dielman uchopíme z opačného konce, můžeme ji napodruhé sledovat jako film, v němž se tři hodiny střádá přetlak, který bude muset nějakým způsoben ven. Radikální závěrečné gesto je třeba chápat z perspektivy druhé vlny feminismu, pojímající tělo jako zbraň, ztotožňující osobní s politickým. Tedy nepovažovat hrdinčin čin za pouhý důkaz toho, že jí z cyklicky opakovaných domácích prací hráblo. Minimalistický styl frontálně snímaných, symetricky komponovaných, dlouhých a statických záběrů, vyprázdněných monologů (které mají především rytmizační funkci, svým obsahem toho moc nesdělují) a mizanscény, v níž hraje roli sebenepatrnější změna, neslouží oproti filmům od Bressona nebo Dreyera k vyprávění příběhu s duchovním přesahem. Duchovní přesah je přesně to, co v životě Jeanne Dielman chybí. Zatímco pro ni je každodenní rutina ubíjející, film díky neměnnému rytmu a záběrovým kompozicím, jejichž vyváženost zavání stejnou obsedantní potřebou řádu, jakou potřebuje Jeanne, získává hypnotizující ráz. V záběrech si postupně začneme všímat barev, světla, souhry horizontálních a vertikálních linií, rozmístění objektů. Význam získává každý pohyb, každá změna úhlu. Na změny nás tak režisérka nemusí upozorňovat střihem nebo dramatickou hudbou. Každé narušení řádu se v prostoru s podobně pevnými pravidly stává vzrušujícím a nejnapínavější scénou filmu může být ta, ve které čekáme, zda se převrhne a vylije láhev s mlékem, jejíž stabilita byla narušena. Podobně křehkou stabilitu a potřebu jejího narušení pak na jiné úrovni tematizuje celý film, který vydá za několik feministických esejů. 90% (20.12.2015)

Mám pocit, že je to snad jediný opravdu minimalistický narativní film. Převařené brambory byl vrchol filmu. _______ Delší článek o tom, proč si Jeanne Dielmanová plně zaslouží prvenství v anketě nejlepších filmů všech dob Sight & Sound, proč je to dobře pro naše ponětí o historickém kánonu a proč nejde u tohoto filmu oddělit estetiku od politiky. (03.11.2015)

Jedinečná filmová zkušenost. (komentář je jeden velký SPOILER!) Do extrému vyhnaná stereotypní existence, které jsme "obětí" do určité míry všichni, ale když už je jí moc a navíc i ty stereotypní aktivity přestanete zvládat a nedaří se vám z nich vymanit, stačí pak málo. Musím obdivovat přesvědčivý herecký výkon Delphine Seyrig. Vidíte na ní, že ač navenek klidná, pod povrchem se topí ve smutku a zároveň vře vztekem a vy jen čekáte, kdy a jak přijde zlom. Výhradně pravoúhlé záběry kamery efektu napomáhají, protože na obraze vidíte v podstatě pořád to samé a místo toho si začnete všímat nuancí v jejím chování; už překročila hranici, kdy by si ještě mohla pomoct sama a zvenčí pomoc nepřichází (a z jejího okolí můžeme soudit, že ani nepřijde). Teď už jí nepomůžou jakkoli v dobrém míněné rady a návrhy na "zlepšení nálady". Zajímavé je rozpětí emocí, které film u diváků vyvolává: někoho může iritovat, přivádět k šílenství, naopak někdo bude Jeanne rozumět až do takové míry, že to zabolí...anebo obojí dohromady. Extrémně působivý a niterný film, podruhé už bych si ho nepustila. (04.04.2013)

Akonáhle sa tento film objavil na čele rebríčka magazínu Sight and Sound, vedel som, že si ho musím v najbližšej dobe pozrieť. Čo ma na filme najviac zaujalo, je mizanscéna, ktorá je akoby ďalšou postavou filmu. Dej sa dohráva väčšinou v jednom byte, ale jednotlivé izby sú riešené takým spôsobom, že divák na tú farebnú škálu tak skoro nezabudne. Aj takéto rozhodnutia dokážu urobiť z diela filmovú klasiku. Príbeh sleduje tri dni v živote hlavnej hrdinky, ktorá zdieľa život v jednom byte so synom. Väčšinou sú ukazované len situácie typické pre život ženy v domácnosti ako chystanie jedla či upratovanie. Na živobytie si zarába ako prostitútka v domácnosti, to aj vidíme, keď každý deň prijíma mužských zákazníkov. Na prvý pohľad sa môže zdať, že jednotlivé dni sú rovnaké, no nie je to tak, to, že sa s hlavnou hrdinkou niečo deje, vidíme na malých odchýlkach, ktoré narušujú jej rutinu, až to tragického vyvrcholenia tretieho dňa. Môžeme nadávať na vražednú dĺžku filmu, ktorý má takmer tri a pol hodiny, no ja budem tvrdiť, že si ho treba pozrieť, lebo je tam mnoho zaujímavých situácií a filmárskych riešení. Povedal by som, že Jeanne Dielman je zaujímavým príspevkom do žánru pomalého kina. (30.03.2023)

Alfred Hitchcock raz povedal že dobrý film je ako život, z ktorého sú vystrihnuté nudné momenty. Chantal Ackermanová na to išla v Jean Dielmanovej voči klasikovmu návodu zjavne alternatívne. Podľa nej vyzerá skvelý film ako život zložený len z nemej nudy, osamelosti a utrpenia. Oživenie ponúkajú detailné prípravy kávy, sekanej, rezňov a tak. Hlavná hrdinka sa celý čas tvári ako stále prítomná tragédia. So synom si zjavne nemajú čo povedať a tak najčastejšie spoločne mlčia a jedia. Syn síce neustále číta, ale ich malý byt je takmer bez kníh. Mať sa na slabo platené účtovníctvo zjavne vyflákla, pretože lukratívnejšou sa stalo jej poobedné prostituovanie. Veď prečo nie? Forma videoartového rámcovania záberov zaujala. Lenže to, čo je zaujímavé v polhodinovom experimente a popozeranie cez rôzne inštalované obrazovky a kukátka kdesi v galérii sa v celovečernom filme stáva útrpnou tortúrou. Ktorú nezachráni žiadne záverečné gesto, ako symbol nahromadenej tenzie z monotónneho kolotoča samoty, nemoty, nudy a útrpného úškľabku. Uniká mi zmysel takéhoto typu filmov. Až teda na ten často pertraktovaný: "My intelektuálni filmári tu nie sme pre divákovu zábavu ani poučenie. My sme tu preto, aby sme naše depresie, psychózy, utrpenia  a paranoje svojou tvorbou čo najúčinnejšie preniesli na diváka." Tvária sa pritom, že do nich v skutočnosti vtĺkajú rôzne ich práve aktuálne a propagované izmy. (13.06.2021)