Zoufalství a naděje
First Reformed
First Reformed
First Reformed
Réžia:
Paul SchraderScenár:
Paul SchraderKamera:
Alexander DynanHudba:
Brian WilliamsHrajú:
Ethan Hawke, Amanda Seyfried, Philip Ettinger, Michael Gaston, Cedric the Entertainer, Victoria Hill, Bill Hoag, Elanna White, Kristin Villanueva, Erica Fae (viac)VOD (3)
Obsahy(1)
Ernst Toller (Ethan Hawke) je nešťastný kněz z malého historického kostela na severu státu New York, jehož život se radikálně změní po setkání s Mary (Amanda Seyfried) a jejím manželem Michaelem, labilním ekologickým aktivistou. Prázdný kostel a stále silnější pocit, že svět se řítí vstříc katastrofě, Tollera donutí pustit se do nebezpečného podniku s nadějí, že se mu konečně podaří získat zpět nahlodanou víru a naplnit své poslání – napravit křivdy, které se kolem něj dějí. (Bontonfilm)
(viac)Videá (1)
Recenzie (150)
Paul Schrader je lepší scenárista než režisér, což se potvrzuje i ve First Reformed. Příběh lehce připomínající legendárního Taxikáře je skvěle vystavěn, má hluboký morální přesah a skvěle zobrazuje, že v dnešní abnormálně rychlé a složité době není ani pro kněze jednoduché najít, co je správné a jestli je jeho víra tím úplně nejpevnějším. Od začátku na diváka padá potemnělá až depresivní atmosféra, která vydrží až do konce, není ale úplně bezvýchodná. Schrader se bohužel jako režisér nechává vlastním filozofováním unést až příliš a servíruje dost pomalé tempo, v němž se toho mnohdy moc neděje a i pro náročnějšího diváka je těžké udržet pozornost celou dobu. Naštěstí se obklopil výborným obsazením, protože Ethan Hawke v hlavní roli je naprosto výtečný a skvěle mu přihrává i Amanda Seyfried, která tu ale není tolik. Zvolený formát obrazu není až tak působivý, jak by asi měl být a mnohdy se zdá, že v něm něco podstatného chybí. Samotný závěr je trošku zvláštní, nicméně nejspíš dává hlavnímu hrdinovi potřebnou naději, kterou hledá celý film. Jen je trochu škoda, že Schrader zobrazuje někoho, kdo chce bojovat za lepší životní prostředí, jako ekoteroristu, čímž dává velkou munici do rukou skeptiků a pochybovačů. First Reformed je filmem, který určitě za vidění stojí, donutí k zamyšlení, jen by možná mohl být víc divácký. 60 % ()
Obyčejně mě ekologické agitky neberou, ale zaobalit je do Božího plánu mi zase nepřišlo jako úplně špatný nápad. Stejně tak mě zpočátku bavil hlavní hrdina, který sice splňoval všechna klišé o pochybujícím knězi, ale mě se celkem líbilo, jak se snaží schovávat před deštěm pod okap. Problém je, že ta cesta z extrému do extrému byla strašně dlouhá. Trefně to vystihla jedna z postav, když preláta nařkla z toho, že vůbec nevychází z Getsemanské zahrady. To vnitřní mučednictví bylo úmorné i přes výborný Hawkeův výkon. No a motiv se zlou korporací, která kašle na životní prostředí, to také příliš nevylepšil. Konec, který mě narozdíl od většiny potěšil, pak celkový dojem upravil jen kosmeticky. 40% ()
V prvej polovici sa nás First Reformed snaží presvedčiť, že ide o skromnú komornú drámu ktorej nie je ľahostajná ekológia a klimatické zmeny. Príbeh rozpráva o kňazovi ktorý sa snaží zmieriť so svojim osudom. Tragicky priišiel o syna a jeho žena ho opustila. Píše si preto denník a obstojne si vypomáha alkoholom. V podstate by na tom nebolo nič zlé keby sa tvorca viditeľne nesnažil a neprosil kritiku o zlaté sošky. Pridané "umelecké" a surreálno abstraktné vsuvky kazili zážitok . ECO časť ktorá ma na začiatku bavila bola neskoršie samoúčelne vyťahovaná ako s trenírok K...t a nemala v deji väčšie opodstatnenie. Prvá polovica bola parádna. Druhá u mňa zlyhala. ()
Režie skvělá, herecké výkony ujdou, příběh je trochu slabší, jelikož trvá než se to trochu rozjede. Od začátku sledujeme depresivního kněze závislého na alkoholu. Amanda je skvělým zpestřením, ale její postava není dostatečně zajímavá, aby vnesla do filmu nějaké kouzlo. Konec mě nas*al a to vážně hodně. U některých filmů mi takové nevyjasněné konce nevadí, ale u tohoto mi to vadilo hodně. ()
Galéria (11)
Súvisiace novinky
Karlovarský festival startuje se Zátopkem
55. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary začíná již zítra. Odstartuje světovou premiérou nového českého filmu režiséra Davida Ondříčka Zátopek, který je věnován legendárnímu atletovi… (viac)
91. ročník Oscarů vyhlášen
V noci ze 24. na 25. února 2019 byly vyhlášeny 91. ceny americké Akademie filmových umění a věd. Od roku 2002 se udílí v Dolby Theatre, a letos tomu nebylo jinak. Jedna výrazná věc se ale přeci jen… (viac)
Paul Schrader a tak trochu jiný western
Režisér a scenárista oceňované letošní novinky Zoufalství a naděje Paul Schrader má možná 72 let, podle jeho aktivity byste to do něj ale nejspíš neřekli. Nově totiž chystá western Nine Men from Now,… (viac)
Ceny LA kritiků vyhlášeny
Oscarový závod je v plném proudu a nebýt toho, že je nový snímek režiséra Alfonso Cuaróna cizojazyčný, byla by Roma definitivním adeptem na sošku za nejlepší film. Potvrdily to teď čerstvě rozdané… (viac)
„Pročítám tyhle první stránky svého deníku bez radosti. Ovšem, mnoho jsem se nauvažoval, nežli jsem se rozhodl psát.“ Deník venkovského faráře v čase globální ekologické krize. Jakmile se ruka kněze dotkne pera a před tou uštvanou, nehybnou tváří se otevře bílá stránka, každý jen trochu znalý vzpomene na Bernanose a na Bressona. A jen tomu, kdo Bressonovu adaptaci neviděl a ani mu nic neříká záhy zachycený sloupek knih, se smí ještě jednou zatmět před očima. Ostatní se odvrátí nebo ponoří. Zanedlouho poté, co režisér na scénu uvedl kněze, který si píše deník, jsem pocítil téže výhrady jako zobrazená, vyprávějící postava a musel jsem se přestat dívat, abych se po týdnu vrátil, a už se nedíval, ale četl. Jaký má smysl parafrázovat zkraje jedenadvacátého století tak úchvatný film, jakým je Deník venkovského faráře? Jistě ne jen proto, že si ho v propadlišti dějin jen málokterý filmový divák (či lépe řečeno spotřebitel) objeví. Myslím, že posun, kterým se Zoufalství a naděje vzdálilo od obou Deníků není jen formální. Bernanosovi stačila deníková forma, aby dostatečně zproblematizoval ústřední postavu. Spolu s fiktivním dokumentem předložil čtenářstvu otázku po autenticitě zachycených pocitů, kterou vyhrotilo vypravěčské hledisko, nesmlouvavý zrak – a tím nesmlouvavější, čím více se bojí neodvratného poranění. V Bernanosově knize právě přesné a zaujaté vyprávění, bezohledné a syrové, distancuje knězův deník čtenáři, a ten může směle soudit – o díle, jeho světě i o světě vlastním. Bressonův film se týmž způsobem opřel o gigantický neherecký (sic!) výkon geniálního herce Clauda Leydu: mez osobního nasazení je ustavičně překračována a vše zachycené jako by se vzpouzelo kameře… S hrdinou se nelze ztotožnit a nevykrvácet přitom. Divákova vlastní duše se rozpíná jako tělo na pitevním stole a nelze neřezat... Schraderův film vyvstal před mýma očima jako struktura a při druhém sledování, kdy jsem se překlenul přes dvacátou minutu, jakýsi záblesk osvítil snad všechna lešení, po kterých jsem zvědavě šplhat. Schrader svůj snímek buduje z frází, které až absurdně obnažuje, a tím brání divákovi, aby se k nějaké z postav vztáhl osobněji. Na každé scéně mi něco vadilo. Každý motiv něco vychýlilo. Jako by vše bylo nemocné - a no vskutku je. Deníkový rámec exponuje jako hlavní problém jazyk. Jím se spíše odtrháváme od světa i od nás samých a ani americkému protestantskému knězi, jemuž nestačí jedna značka whisky, ale pro každý svůj večer, v němž bilancuje svá selhání a předvídá další, (tam, kde se Bernanosův kněz spokojil se špatným vínem) si líbivě vyhrazuje značku novou, jeho deník moc nepomůže. Více jím pohnou smyslové zážitky: brutálně odhalená rozstřelená hlava farníka a jakoby bokomaristický styk s těhotnou ženou (šamanský vzestup toho těžce nemocného muže, který píše, zatímco by měl milovat, dýchá v rytmu Reggiových dokumentárních filmů - využít pro film hudbu Phila Glasse, mohl být výsledek ještě nestravitelnější, škoda). Schrader tudíž - téměř v duchu myšlenek Davida Abrama - akcentuje uvědomovanou a sdělující tělesnost jako tu nejschůdnější cestu k proměně sebe i svého vztahu k přírodě (a /nejen/ planetě) a perzifluje vlastním jazykem i způsobem snímání západní falogocentrismus a jeho vizuální protějšek. Jen tato dvojznačnost snímku (vedle ekologického poselství) - souběžně vyprávějícího (a prostě řazenými událostmi konstruujícího didakticky apelativní podobenství, nad nímž se nelze nezamyslet) a exponujícího sebe sama (svou výstavbu) - mně ho přiblížila a byla-li nezamýšlená, tedy jsou-li všechny fráze a vizuální smog autentickými projevy nevidomého profesionalismu zúčastněných, cítím se tím spíš být svědkem velké filmové události. () (menej) (viac)