Rodin

Člověk by čekal, že z filmu o jednom z nejuctívanějších sochařů se dozví něco hlubšího o sochařství, dnes pohříchu už docela zanedbávaném umění. A nemyslím tím samozřejmě faktické informace, ale spíše něco z podstaty, techniky, senzuality...ale ono ne. Tvorba soch je omezena pouze na opakované, velmi krátké "dolaďování" bust, ale jak Rodin do svých soch dostával ono napětí svalů, které ho fascinovalo, neuvidíme ani náznakem. Je třeba se spokojit s tím, že Rodin na procházce s manželkou občas ohmatal kůru stromu, jako by ji viděl poprvé. Sochy i brutálně osekaný proces jejich tvorby je navíc zabírán ve velmi suše, bez nápadu rámovaných větších celcích, kterým naopak vnitřní napětí zcela chybí. Film se bohužel uchýlí i ke zjednodušenému popisování vztahů a tak divák pozná osobu Camille Claudel jako průměrnou, nepříliš charismatickou dívku (zpěvačka Izia Higelin nebyla Doillonovou šťastnou volbou), která citovou krizi vyřeší hádkou, hrdelním křikem na Rodinovu manželku a následným odchodem. Převést do obrazu plynutí času se bohužel nepodařilo téměř vůbec - když při dokončování Balzaca Rodin říká, že mu socha zabrala 7 let přemýšlení a práce, stejně tak bychom v ten moment mohli tipovat, že uběhlo 7 dní. (15.03.2020)

Takhle nudně zpracovaný životopisný film jsem asi ještě neviděl. Režisér a scénárista v jedné osobě dle svých slov (rozhovor pro ČT Art) chtěl vykreslit Rodina jako neuvěřitelného dříče, který maká od svítání do soumraku. Tuhle linku jsem tedy ve filmu vůbec nepostřehl. V Rodinově dílně vznikají pobuřující a kontroverzní sochy a taky si tu rád povyrazí se svojí asistentkou a později už s kdejakou figurantkou. Na utáhnutí dvohodinového filmu tohle ale ani omylem nestačí, protože až na tyto dva prvky (sochání a sex) působí Rodin ve všech dalších ohledech spíš jako nudný patron. Scénář vypadá, jakoby jej původně někdo psal pro divadlo a až pak se rozhodl trochu jej poupravit a natočit z něj film. Kdyby Rodina člověk četl jako dialogy k divadelní hře, vyšlo by to asi nastejno. Filmový žánr tomu totiž nedává nic navíc - kamera a hudba ničím zajímavá, střih asi zvládnul nějaký hobbík, který se zrovna učí v Pinnaclu. Roztmívačka-stmívačka, roztmívačka-stmívačka a tak pořád dokola. Pocitově asi stokrát během těch sto dvaceti minut. Možná jsem filmů s takto primitivním střihem viděl už fúru, ale nikdy jsem si toho díky dalším elementům nevšiml. V Rodinovi to však vyčnívalo jako brněnská socha Jošta nad Moravským náměstím. Po takto strávených dvou hodinách v kině mi nezbývá než konstatovat - Klobouk dolů před Rodinovým dílem (aspoň něco mi to dalo) a už nikdy víc tenhle film. (07.12.2017)

Tak tento snímok je čisto pre milovníkov umenia, konkrétne v tomto prípade sochárstva. Doillon síce na jednej strane pekne vykreslil vnútorný svet Rodina, ale na druhej strane, pokiaľ k tomuto nemáte vzťah, tak sa doslova unudíte a budete rátať, kedy sa to celé skončí. To bol asi aj môj prípad, aj keď niektoré scény celkom potešili. Celkovo ale pre mňa osobne jedna veľká nuda. 40 % (10.02.2020)

Je dobré si uvědomit , že za svůj život spáchal 30000 soch a jeho příběh je o posedlosti a sexu a posedlosti. Camille byla vyjímkou kdy věřil , nebo si namlouval , že by mohl milovat. Asi nemohl , protože jeho láska , vášeň a víra jsou vyjádřeny v kameni.Dávám tři , protože film se jen okrajově zabýval jeho tvorbou a vyzdvihl to méně podstatné v jeho životě - Camille . I když je to často to jediné co o něm lidé vědí. (10.01.2018)

Velká porce filmařského umění. Realistický vhled do doby, kdy svět nebyl ještě "virtuální" a vše bylo hmotné, hmatatelné a týkalo se lidské tělesné a duševní podstaty. Současně zajímavý manuál pro ty, kteří netuší, jak vzniká sochařské dílo. Vůbec mi tenhle film nepřipadal nudný. Naopak, "anatomie" vztahů v trojúhelníku A.R., Rose a Camille (& company) je fascinující. Smutnou tečkou za jejich příběhy je fakt, jak skončil život sochařky Camille Claudel. Ale to se člověk může dozvědět až např. z Wiki.... (19.02.2023)