Krik

Debutový film Jaromila Jireše se povedl. Avantgarda smíchána s dokumentární kamerou je zde cítit na hony daleko. Na můj vkus, možná trošku více protáhlé záběry, a hlavně pro Pražáka hodně divoké cestování po Praze. Jinak je zde vela prostoru pro hlavní hrdiny. Tehdy 24letý Abrhám už v té době prokazoval, že pro Československý film je a bude obrovským přínosem a zapomenutá Límanová, která je zde kočkoidní, výraz autentičnosti filmu dodává převážná většina neherců. Ačkoliv na první pohled vypadá film trošku chaoticky, je profesionálně zvládnut a udrží diváka s očekáváním až do konce. Parádní start Nové vlny jednoho skvělého režiséra. (08.10.2015)

S filmy Jaromila Jireše mám menší problém a to, že v jakémkoliv jeho filmu nepoznám jeho rukopis. Každý jeho film, který režíruje pojednává o rozdílných žánrech a tématech, skoro vždy je vše natočeno na vysoké úrovni, ale nemůžu v tom poznat jeho rukopis. (Oproti třeba režisérům jako jsou Vláčil, Kachyňa, Chytilová atd.). Každopádně se vždy do svého projektu ponoří a vznikne snímek, který oplývá jistou kvalitou, jako je to i v případě Křiku. (22.12.2015)

...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film. (25.11.2013)

Tak tady mi Jireš zase moc nesedl. Sice to má příjemnou stopáž a chápu, co tady Jireš chtěl všechno říct, o co všechno se snažil a kým vším se inspiroval, ale mě ta forma prostě moc nesedla. I když je to vlastně experimentální film. Světlá místa se tu sice objevila, ale celkově mě to nijak nepohltilo, nijak zvlášť nezaujalo, neoslovilo a nějaký silný zážitek z toho mi holt chybí. Takhle je to jen zajímavý experiment, u kterého objektivně oceňuji některé nápady, ale tím to tak končí. Osobně mě asi nejvíc zaujalo až dokumentární zobrazení tehdejší Prahy, které je podobně hektické a uspěchané jako dnes. A naštěstí i to byl Jirešův záměr a i to chtěl Křikem ukázat. Jen mám popravdě pocit, že toho chtěl ukázat až tak moc, že to občas nešlo dohromady a nakonec z toho všeho stejně nejvíc vynikne ta Werichova řeč v závěru. 3* (26.05.2022)

Jaromil Jireš měl svůj celovečerní debut plně pod kontrolou. Realita s pár herci a spoustou neherců, do toho flashbacky, představy, pocity. Jeden den v životě opraváře televizí je zároveň velkým dnem jeho manželky. Mají ovšem jejich světy nějaký společný bod? Zatím ne, ale ten okamžik nadchází (70%). (12.12.2015)