Krik

...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film. (25.11.2013)

To jsem ani netušila, že tam toho křiku bude tolik. Když jsem si to jednou v noci pustila, vzbudila jsem celej barák. S tím zvukem jsem měla vůbec docela potíže. Mně se totiž dělá špatně z tlukotu srdce. To je ale můj problém. Křik je pěkný a originální film, zkrátka novovlnný. Člověk se narodí, a hned křičí./ Nikdo mu nerozumí, ale všechny potěšil./ Tady jsem já! Řve člověk, přišel jsem žít./ Jsem tu dobře?/ Narodil jsem se u dobrých lidí?/ Ve slušném století?/ Nevedu náhodou válku?/ Je tady zrušeno otroctví?/ Mám správnou barvu kůže?/ Vhodný původ?/ Smím dýchat?/ Tak děkuju. (Ludvík Aškenazy) (15.04.2006)

Jaromil Jireš měl svůj celovečerní debut plně pod kontrolou. Realita s pár herci a spoustou neherců, do toho flashbacky, představy, pocity. Jeden den v životě opraváře televizí je zároveň velkým dnem jeho manželky. Mají ovšem jejich světy nějaký společný bod? Zatím ne, ale ten okamžik nadchází (70%). (12.12.2015)

Slávku, já mám závoj. Proč ty nemáš závoj? Vy, mužský, máte strašně chudý život...Mám závoj... 1) Nejzajímavější mi připadají záběry civilního života Prahy roku 1963: dění na poště, projevy rasismu, úskalí telefonování z veřejných automatů, přecpané pražské chodníky i třeba marxistický recenzent italského filmu. Zaměření na běžný život připouští i režisér: Měl to být do jisté míry takový dokumentární obraz dneška. 2) 24letému Josefu Abrhámovi (opravář televizorů) to s lehce zarostlou tváří slušelo. Snad i jeho partnerce, 28leté laborantce z Vinohradské nemocnice Evě Límanové (těhotná žena opraváře). 3) 28letý Jaromil Jireš zahájil svou prvotinou velké tažení československé filmové nové vlny - v tomto smyslu má asi snímek historickou hodnotu. Ale že bych ho musel znovu vidět, to tedy ne. Kam čumíš, mám ti půjčit oči? 4) Zajímavý koment, který nutí k přemýšlení: insurgentes. (18.08.2015)

Debutový film Jaromila Jireše se povedl. Avantgarda smíchána s dokumentární kamerou je zde cítit na hony daleko. Na můj vkus, možná trošku více protáhlé záběry, a hlavně pro Pražáka hodně divoké cestování po Praze. Jinak je zde vela prostoru pro hlavní hrdiny. Tehdy 24letý Abrhám už v té době prokazoval, že pro Československý film je a bude obrovským přínosem a zapomenutá Límanová, která je zde kočkoidní, výraz autentičnosti filmu dodává převážná většina neherců. Ačkoliv na první pohled vypadá film trošku chaoticky, je profesionálně zvládnut a udrží diváka s očekáváním až do konce. Parádní start Nové vlny jednoho skvělého režiséra. (08.10.2015)