Návrat ztraceného ráje

Snaha důstojně se vyrovnat se VŠEMI DOBRÝMI RODÁKY se vyznačuje vedle kultivované filmové řeči šedesátých let příliš velkým záběre témat a ne zcela zaplněnou mozaikou. Nostalgie také občas zápasí s idyličnem a řada témat zůstává nakousnuta, ale ne zcela dotvořena. I tak se Jasný za své dílo a mimořádně kvalitní herecké obsazení nemusel stydět. (30.11.2021)

Mému zhlédnutí předcházela přednáška od samotného režiséra, po které jsem tento snímek totálně pochopil. Je to prakticky autorova autobiografie, nepochopená neseznalými. Bohužel film na mě působil svým vzezřením jak německý seriál, má místy klišovité až parodické scény včetně pár dialogů, a to ho docela shazuje. (20.05.2012)

40% — Já bych to ani nenazval zklamáním, spíš jsem neměl od filmu žádná očekávání a on je naplnil beze zbytku. Chápu režiséra Jasného, že se chtěl nějak vypořádat s obdobím, kdy byl v emigraci, ale film nepřinesl nic, co by stálo za řeč. Stejně jako nevstoupíš dvakrát do téže řeky, tak se taky nepodařilo navázat na Všechny dobré rodáky, ona ta snaha byla odsouzena k neúspěchu asi už předem. (22.11.2016)

Kritické ohlasy na film znechutily režiséra Jasného natolik, že tvrdil, že se rozmýšlí, jestli v Čechách bude ještě někdy chtít pracovat, píše se v zajímavostech. A asi ho to znechutilo natolik, že už další film nenatočil. Deset let na to zemřel. Jestli je ovšem pravda, že Návrat ztraceného ráje je pokračováním Všichni dobří rodáci, pak se ta souvislost hledá těžko. Tedy kromě herců, jež se zde objevili. Jan Poutník se totiž vrací do rodného kraje a následně i do vzpomínek v době svého dětství, což je druhá světová válka. Když však prochází známými českými místy, mluví se o komunistech. Zároveň s tím se odehrává milostný příběh američana a češky a také jednoho muže s vizí vlastního statku. Takže trochu moc rozevlátý film na všechny strany. Jako Vojtěch Jasný chtěl uzavírat najdnou nedořešenou kapitolu před převratem, po něm a zároveň se snažil poukázat na nešvary současné doby. Jenže trochu moc témat najednou jde dohromady asi tak, jako byste si na nabarvili hlavu několika barvami zároveň. Ani ve dvouhodinovém snímku nelze zkrátka pojmout vše. Tím spíš, když se něco nakousne a nepolkne, anebo naopak polkne velké sousto najednou. (04.12.2020)

Návrat ztraceného ráje je velmi osobní zpovědí Vojtěcha Jasného. A pocta vynikajícím českým hercům, především těm, se kterými měl možnost pracovat. Vysvětluje. Pohnutky, důvody i pocity ztracení a vykořeněnosti. Snaží se o smířlivý tón ke starým křivdám minulosti. A vyjadřuje své rozčarování nad nevyužitým pokračováním při historické změně a přežívajícím přízemním pokrytectvím v chování a motivech lidí. I když naděje na lidskost je tu stále. Poetika již zestárla, převažuje smířlivost a pokus o otevření vlastní mysli každému, kdo o to stojí. Hlavní postavou příběhu a nositelem osobní výpovědi je český filmař v emigraci Jan Poutník (sympatický Vladimír Pucholt) v návratu do rodného kraje sladkých vzpomínek i usmířením se s křivdami temné historie. Usmíření osobní, partnerské i společenské. A stále se vztyčeným varovným prstem nedobrých lidských zlozvyků. Hlavní ženskou postavou je česká učitelka angličtiny Pampeliška (příjemná Ingrid Timková) jako pojítko vzpomínek bolestí i radostí minulosti a nadějí i upřímností budoucnosti. Důležitou postavou je americký filmař Adam (Adam Davidson) s romantickým přínosem i významem otevřené pomocné náruče. Z dalších rolí: Pampelišky zvídavý synek Joska (Jakub Laurych), snaživá starostka (Emília Vášáryová), odpuštění hledající varhaník Očenáš (zajímavý Vlastimil Brodský), s nezlomnou radostí přijímající život starostčin zeť Švanda (sympatický Ondřej Vetchý), Janova trpělivá manželka Dana (příjemná Jana Brejchová). stále živelný Strejček (Jiří Sovák), hlas kruté minulosti František (Radoslav Brzobohatý), hrdá vdova po Františkovi (Věra Galatíková), starý ochotník s dobrou náladou Karel Rada (Lubomír Lipský st.), nenasytný a všehoschopný Tichošlápek (David Matásek), osamělá Veselá vdova (Drahomíra Hofmanová), či Janovi rodiče (Josef Abrhám a Libuše Šafránková). Není to strhující dílo, nejde ani o volné pokračování Rodáků, je to především osobní zpověď pozoruhodného člověka se stále stejným vzkazem o potřebě lidskosti. (02.11.2016)