Cudzejší ako raj

Klasická rannější Jarmuschovka kde se vlastně nic neděje, ale je to zábava hlavně díky přirozeným hereckým výkonům. Z herců je známější (pro mě) jen John Lurie, ale i jeho kámoš se mi herecky hodně líbil. Uvidíme klasické Jarmuschovy trademarky (někdo jde strašně dlouho po ulici a hraje k tomu hudba), co mě ale dostalo byla ta scéna v kině. Prostě pro Jimovy fanoušky určitě velice příjemě strávený čas. (30.10.2005)

nó, tak zase né, no... další setkání s jarmuschem, asi na něj prostě intelektuálně nemám a to je celá sranda. tentokrát o něco lepší dojmy než z kafe a cigár, ale opět tam bylo spoustu věcí, co mě vytáčely... pro někoho možná geniální mlčení a mučivě nudné scény, oddělováné třívteřinovou tmou. nezávislá, umělecká nádhera. pro mě však devadesátiminutovej šlápanec vedle. zase. 50% (09.03.2010)

Jarmusch měl vždycky pochopení pro podivné existence – dvojka povalečů Willie a Eddie je ukázkový příklad. Herecky je ale nejlepší imort Eszter Bálint. Vynikající je černobílá kamera Toma DiCilla, která nám ukazuje Ameriku šedivou, ošuntělou a nezajímavou. Ať už jde o New York, Cleveland nebo Floridu, měl jsem dojem, že kdyby to tehdy natáčel u nás v socialistickém Československu, měl by kromě palem a moře stejně vypadající záběry. Hlavní hrdinové sice všude narážejí na stejnou nudu, ale divákovi to opravdu nehrozí. (15.01.2006)

Sled líných, statických scén. Černobílý zrnitý obraz. Liduprázdno. Zvláštní chladná atmosféra. Velmi úsporný příběh trojice nýmandů, vedených vykořeněným Bélou. Člověk už musí mít talent, aby dokázal jakoukoli scénu zobrazit způsobem, že divák musí vědomě lapat každý náznak štěstí, jež v tom světě přese všechno je. Jarmusch ten talent má a Podivnější než ráj je toho důkazem. Film, na který je třeba mít náladu a nastřádanou dávku vnitřního klidu. (19.06.2011)

Odměřujeme si věčnost v laciných šatech ze sekáče mezi postelí, oknem a televizí. Když nás tahle Amerika přestane bavit, zaklejeme "Baszódj meg!" a vyrazíme na jih. Doufáme, že se vracíme do ráje, ale zjišťujeme, že jsme zase v pekle. Protože i na Floridě si je všechno navzájem podobné jak vykouřené Chesterfieldky a moře vzpurně studí a vrhá nám k nohám štěkající vlny. Pejsci na dostizích odnesou poslední peníze a tak nám zůstanou jen fotografie. Černobílé fotografie k básním Edwarda Dorna:"Čas je podstatnější než prostor. To je, skutečně, nejrozsáhlejší ze všech kategorií. Jinak řečeno je ho spousta. A samy věci protahuje, až splynou v jedinou, takže vidíš-li jednu věc, viděls je všechny." Jsme padlí andělé šedi a banality a v ráji už můžem být navždy jen cizinci. (18.12.2008)