Playtime

Vizuální skvost, z kterého ale absence děje dělá pořádně náročnou podívanou. Tatiho slavné dílo je pro mě takovou Moderní dobou druhé poloviny dvacátého století. Na rozdíl od Chaplinových či Keatonových hrdinů je ale postava Hulota veskrze pasivní figurou, která děj (nebo alespoň jakýsi sled skečů a prostředí) aktivně nikam neposouvá. Umocňuje tak divácké inferno, protože sledovat 2 hodinový film bez děje, s pasivní hlavní postavou a v podstatě hodinu trvajícím obrazem v restauraci jsou solidní galeje. Zážitek z filmu je tak z mého pohledu značně kontrastní. Dějová nuda je kompenzována neskutečným vizuálním ztvárněním. Kombinace promakané mizanscény, rámování kamery a herecké akce (a mnoha dalších věcí) vytvářejí velké množství vizuálních gagů, které na rozdíl od těch klasických fyzických působí skvělým dojmem. Právě pak ty fyzické, tedy gagy nejtypičtější pro žánr grotesky na mě působily mnohdy spíše trapným dojmem. A může za to z velké části postava Hulota, která ve mně bohužel chvílemi vyvolávala dojem spíše pasivního retarda, než komicky sympatického hrdiny. Fascinující je naopak práce s vedením pozornosti diváka. Ta totiž v klasickém slova smyslu neexistuje a divák má velice často ve změti vizuálních podnětů problém s nasměrováním své pozornosti. Nezvyklým způsobem však divákovo zaměření kontroluje práce s ruchy, která svým výrazným pojetím strhává pozornost daným směrem. Podobný chaos jako zažívá hlavní postava filmu, tak patrně prožije i sám divák. Tahle Tatiho experimentální groteska je opravdu jedinečným dílem, které si ale vyhrazuje divákovu absolutní pozornost a oddanost ke sledování. Nicméně absence děje je však i přese všechny originální klady snímku překážkou, kterou jsem nepokořil. 7/10 (17.04.2018)

Přiznám se, že pana Hulota mám raději o prázdninách nežli ve městě. Ale vezměme to pěkně popořádku. Od úvodní scény je patrné s jakou prezizností byly jednotlivé obrazy promyšleny a zrealizováný. V těch prvních chvílích se mi vybavil Pavel Juráček a postava k podpírání. Všechno pěkně ladí do taktu, gegy jdou za sebou pěkně v rytmu, který se v průběhu mění. Pan Hulot se nám občas ztrácí, aby se jinde vynořil. Trochu ho podezírám, že byl v mládí číšníkem ... Bylo to celkem příjemné putovaní, ale stejně si při závěrečné scéně přeji, aby mě ten barevný autobus s prosklenými okny dovezl zpátky k moři. (22.02.2018)

Playtime neni jen bez debat nejlepsi Tatiho film, ale zaroven jeden z nejpropracovanejsich a nejoriginalnejsich filmu cele kinematografie. Na sve si prijdou predevsim fanousci Davida Lynche a Alfreda Hitchcocka, kteri jsou na neco podobneho jiz zvykli. Nahodni kolemjdouci neznalci z toho muzou byt naopak lehce mimo a uvidi v tom pouze jednu velkou nudnou haluz (viz. nizka hodnoceni). Playtime je kompozicni symfonie maximalniho kalibru, ve ktere je tolik detailu, ze by to jinemu beznemu reziserovi vystacilo na celou karieru. Kazdy zaber je neuveritelne propracovany, sklada se z mnoha vrstev a skutecne zije. Jestlize v Prazdninach pana Hulota byl Jacques Tati na speedu jako herec, tak tady vsechny drogy zurocil na postu rezisera a to nejen vizualne, dalsi totalni trumf Playtimu je totiz dokonale propracovana zvukova slozka, ktera nejen, ze kompletne nahrazuje hudbu, ale vytvari samostatnou sferu, kterou je nutne vnimat jako jeden z hlavnich chodu a venovat ji minimalne stenou pozornost jako vizualu. Do toho vseho navic Jacques Tati velmi chytrym a take vtipnym zpusobem mixuje satiru tehdejsi spolecnosti, jak modernisumus a nove technologie v prvni casti, tak socialni aspekty (neskutecne dokonala, mega propracovana a hlavne naprosto absurdni party), nebo dopravu a infrastrukturu, ktera je zde zobrazena jako cirkus. Na svou dobu vzniku se jedna o dechberoucim zpusobem nadcasovy snimek. Jestlize jste nad Tatim zlomili hul v jeho ostatnich, slabsich filmech typu Mon Oncle, nezoufejte, tohle je uplne jina dimenze. Playtime je proste Jacques Tati v plne forme a jeho ultimatni masterpiece! 10/10 (09.06.2010)

1967, Francie. Scénář, režie a hlavní role Jacques Tati, točeno na 70 mm film, velké kulisy postavené čistě pro natáčení filmu a obrovský propadák, který svého tvůrce zadlužil na několik let. Tatiho komedie Playtime to v době svého vzniku neměla jednoduché a to do jisté míry i díky tomu, že nejde o vyloženě vděčnou komedii. I proto, že si z ní divák vlastně může odnést cokoliv kvůli sázení na diváckou interpretaci.   Playtime má velice půvabný vizuál a přitom z vizuálu též těží jeho humor. V Playtime se též bere skutečný důraz na zvuk a jedná se o jeden z těch filmů, kde zvuk sehrává skutečně výraznou roli. Především i proto, že právě z něj též těží humor filmu. V mnoha momentech připomínají jisté momenty grotesky a to i díky tomu, že je zde dialogů velmi málo. Zároveň je zde skutečně mnoha komických detail, dohromady vše poté vytváří takový nezvyklý komediální zážitek.   Ony velké kulisy futuristické Paříže představují velmi výrazné prostředí. Playtime je ovšem především satirou na stereotypní život ve společnosti. Kromě vizuálního zpracování a v mnoha momentech groteskní atmosféry tak film obsahuje právě i tyhle lehké komentáře ke společnosti, která se točí jako kolovrátek a mnoha momentů kromě humoru může nabídnout i hloubavé zamyšlení. I proto Playtime není vyloženě vděčnou komedií.   Jednotlivé scény mají ten správný rytmus, některé jsou funkční více, některé méně a mohli technicky skončit na podlaze střižny. Ten film v podstatě nemá klasický děj. Je složen z jednotlivých sekvencí odehrávajících se v oné futuristické Paříži a dvou lidí, kteří se navzájem pořád dokola potkávají. Důraz se tak bere především právě na ono futuristické prostředí, které v sobě má trochu humoru, trochu toho satirického rýpnutí a především skutečně atraktivní výpravu. I absence děje je tak trochu potencionální překážkou pro diváka a to i především kvůli udržení divácké pozornosti.   Přitom všem se vlastně dá velmi polemizovat nad tím, zda Playtime je či není komedií. Komedií rozhodně je, přesto prostě není pro každého. I kvůli tomu, že kvůli těm všem detailům dost možná potřebuje více zhlédnutí. Jde o umělecký film ve všech významech toho slova a je jen na divákovi jak se s tímto faktem popasuje.   Některé scény jsou chvílemi skutečně moc zdlouhavé a prospělo by jim zkrácení. Není to ani vděčný film a divák si ho velmi pravděpodobně užije jen čistě dle svého aktuálního rozpoložení a nálady u filmu přemýšlet/zapnout mozek. Je to rozhodně obdivuhodná záležitost, k ryzímu obdivu ovšem bude mít nejspíš spoustu diváků daleko...... (30.06.2021)

PLAYTIME je více drama, než komedie. Na zasmání tam toho pro mě skutečně moc nebylo a není. Jako posmutnělé zamyšlení nad modernitou a racionalitou/iracionalitou moderní společnosti to však beru za vyšperkovaný opus. Nevadí mi minimalismus, nevadí mi strohost, nevadí mi repetetivnost, nevadí mi různé zvukové ruchy, šumy a zvuky (naopak, vítám je a jsem rád, že celý film jimi je přímo prosycen) - všechny tyto formální prostředky sekundují obsahové stránce či přímo obsah diktují. Modernita je zde ukázána v celé své síle a kráse (v tom nejlepším i horším smyslu slova) - přesně a exaktně navržené prostory, systémy, procesy, které však při detailnějším pohledu vykazují řadu nepřesností, chyb a diskrepancí (stačí si povšimnout řady různých "chyb v systému" - špatně navržený vstup do restaurace, nefunkční žárovky, omyly v nákupním středisku atd.) PLAYTIME se pak více než groteskou pro mě stává posmutnělou výpovědí o modernitě. Shrnuto a podtrženo: Na PLAYTIME je potřeba mít tu správnou náladu a najít ten správný time. Pokud se vám to však poštěstí, pak se k vám prostřednictvím tohoto Tatiho opusu dostává skvělé zamyšlení nad moderní společností, která v mnohém (byť nezamyšleně, ale zato vcelku přirozeně) vykazuje prvky iracionality a kvůli "chybám v systému" se projevuje jako tu více/tu méně zablokovanou a neudržitelnou. To, co popsal Michel Crozier a řada dalších sociologů na desítkách a stovkách stranách textu, to Jacques Tati shrnuje v bezmála dvou filmových hodinách. Zbývá jen: Modernita je mrtvá, ať žije postmodernita! Co příjde příště? (21.06.2005)