Ghost Dog - Cesta samuraja

Jarmusch citlivě a přesně konfrontuje etiku starodávných japonských bojovníků se světem současných mafiánských strejců bez špetky morálky, u toho vážně filosofuje nad životem a k odlehčení se nebojí použít do absurdna vyhnané úryvky z Looney Tunes. Že se jedná o do detailů vypiplanou záležitost, kde i Ghost Dogův copánkový účes nápadně připomíná samurajskou přilbici, není pochyb. Přesto ve mně film nerezonoval natolik, abych mu mohl s čistým svědomím udělit plný počet, který si, pokud bych měl hodnotit pouze formální stránku, určitě zaslouží. Možná časem. (12.08.2009)

Poklidná, orientálně meditativní a lehce ujetá vyvražďovačka se sympatickým černým samurajem v hlavní roli. Jim Jarmush velice zdařile kombinuje přemýšlivý art s atraktivními vsuvkami akčního krimi, přičemž jím vykreslený střet kultur má snad až lehce komediální rozměr. Japonský kodex samurajské cti, černošský hip hop, sicilská mafie (na ni by byl Scorsese pyšný) a do toho jeden vyjevený indián... Vše má zde své místo a utváří dosti originální film, na který jen tak nezapomenete. 8/10 (26.05.2014)

Pro mě jednoznačně nejlepší Jarmusch. Nebýt jeho nadpozemské režie, ten snímek by zapadl mezi desítky dalších na podobné téma a za pár let by si na něj nikdo ani nevzpomněl. Takhle je z toho ale skoro kultovní záležitost s podmanivým příběhem, prostým a současně jedinečným zakončením a v neposlední řadě s výtečným Whitakerem, který toho sice moc nenamluví, ale o to víc vynikne jeho herecké mistrovství. Některé hlášky dokonale odzbrojující, dějová linka s upovídaným francouzským zmrzlinářem naprosto skvělá a zvláštní hudba od RZA to všechno krásně podbarvuje. Nejlepší je ale stejně ten závěrečný citát, který celý film i s jeho myšlením trefně charakterizoval.. Nebo ne? :) Přesně mezi čty*mi a pěti. (01.03.2013)

V Ghost Dog se vyskytují nejveselejší a možná nejstylovější hlavouni podsvětí, jaké ve filmu pamatuji. Všichni jsou evidentně krok před smrtí, milují infantilní kreslené seriály, mají spory s panem domácím, který jim kvůli nezaplacenému nájemnému vyhrožuje vystěhováním z „klubovny“, v teplákovkách a nepadnoucích oblecích se zadýchají dřív, než vyšlapou schody na střechu, kde mají zlikvidovat svou oběť, mají velmi originální řešení otázek diskriminace na základě rasy a pohlaví, a jsou šokovaní zjištěním, že holub stěhovavý nevyhynul v roce 1914. A mají sličnou neteř. Rovněž jde o film s mimořádnou koncentrací opravdu *krásných* scén, zvláště americko-francouzský dialog, rozhovory ústředního hrdiny s mladou slečnou a jarmushovsky podmanivé záběry (nejen nočního) města, s nimiž se mohou rovnat pouze filmy Wima Wenderse (ostatně je pojí kameraman Robby Müller). Kromě návodu na řešení řady palčivých otázek současného světa je Ghost Dog též neocenitelným rádcem v oblasti kultury – poznal jsem díky němu vynikajícího spisovatele Rjúnosuke Akutagawu. A jeho vážné rovině se v komentáři záměrně vyhnul. :-) (16.12.2005)

Jarmusch studoval poezii a značná část jeho filmů nějakým způsobem tematizuje básníky či jejich výtvory, ale právě "Ghost Dog" představuje jeho nejpoetičtější film. Režisér a scenárista nechává svou filmovou báseň plout na flow vzniklém remixováním a spojováním zcela různorodých žánrů, kulturních tradic i současnosti a historie. Spolu s předchozím "Mrtvým mužem" znamenal "Ghost Dog" zásadní přerod v Jarmuschově tvorbě, který korespondoval s dobou vzniku. Z post-studenoválečného okouzlení ideálem svobody umožňující potkávání lidí a kultur typické pro jeho předchozí tvorbu nám v obou těchto filmech předkládá vizi tehdy se teprve rodícího a dnes plně žitého světa, kde se jako v kadlubu mísí a vzájemně obohacují nejroztodivnější kulturní i historické tradice. Ale pro Jarmusche je příznačné, že v tomto odvážném novém světě vyzdvihuje historii a její artefakty i relikty, na nichž obdivuje starožitnou patinu, která sice v moderním světě může působit bizarně či směšně, ale současně sálá melancholií. Při tom s vetešnickou láskou ke všemu starému a hypsterským nadšením z jeho vsazování do nové doby a kontextu přistupuje nejen k žánrům a tradicím, ale také k postavám, respektive k lidem samotným. Stejně jako do vzájemně se zrcadlícího a souznícího dialogu dává gangsterky, samurajské filmy a animované grotesky, tak nám ukazuje, jak nás právě mix takovýchto protichůdných vlivů a inspirací utváří. Poetičnost i srdečnost Jarmusche se pak definitivně projevuje v tom, že odhaluje paradoxní souznění v opozicích a ukazuje, že za vším na první letmý pohled neproniknutelným babylónským chaosem rozličných individualit a kmenů zůstává společné jádro lidskosti, které překonává hranice rasových a jazykových bariér. Přičemž příznačně oním pojivem zůstává kultura, potažmo sdílení příběhů. Protože právě ty s námi rezonují, umožňují nám zrát, rozšiřovat si obzory, ale také nás vzájemně propojují s druhými, ať už tím, že díky nim nacházíme společnou řeč, nebo je předáváme dál. Sdílená knihovna zdejších postav obsahuje celé spektrum od kanonických klasik přes burcující pamflety po prvoplánově líbivý brak, ale hlavně také díla, která málokdo zná, ale pro konkrétní lidi sehrály či sehrají zcela zásadní roli při jejich formování. Přesně tím se stal i sám "Ghost Dog" a bylo krásné tento nestárnoucí skvost vidět po mnoha letech znovu (opět v Aeru) a v duchu filmu si pak po projekci poslechnout, jak se komu líbil. (12.07.2022)