Vtáčkovia, siroty a blázni

V dobrém slova smyslu nezapomenutelný filmový zážitek - nic jiného jsem ostatně od Juraje Jakubiska nečekal. Herecké výkony velmi dobré, styl vyprávění naprosto osobitý, ovšem nejvíc si mne získala fantasmagorická atmosféra kombinující živočišnost, radost ze života i značnou dávku morbidity. Jedinou vadou na kráse je - jak už tu píše také igi B. - mizerná technická úrověň zvuku, který je v dialozích místy pod hranicí srozumitelnosti. (25.06.2008)

Ani opakované zhliadnutie vtáčkov nezmenilo nič na rozpačitom dojme z nich. Myslím, že Jakubisko si nakrútil film hlavne pre seba. Nepopieram, že existuje skupina divákov, ktorých oslovuje jeho vizuálna a surreálna stránka, i takých, ktorí budú vo filme hľadať a nachádzať jeho významy, dešifrovať jeho metafory a dajú priechod neodolateľnej chuti o tom niekde napísať. Ja však patrím do skupiny tých, ktorí sa iba nechápavo dívajú, čakajú než sa Jakubisko vyblázni do sýtosti a film skončí. A potom dajú filmu dve hviezdičky za ňadrá mladej a krásnej Magdy Vášáryovej. Za každé jednu. (23.07.2011)

Slovenské Sedmikrásky, u nichž se stejně jako u Chytilové mísí rozpustilost, imaginativní hra a podobenství s vyumělkovaností, artificiálním aranžérstvím a manýrismem. Vtáčkovia, siroty a blázni, obávám se, nejsou uměním, ale nechtěně autotematickým manuálem, jak umění vytvářet - od projekce, přes inženýring, až po montáž a výstavbu. Jistě, on i super-auteur Fellini musel ze Sladkého života a z 8 ½ pragmaticky vytěsnit kauzalitu s linearitou, aby mu z toho vypadlo umění, protože udržet spontaneitu v dlouhometrážních narativních hraných filmech není dost dobře možné jen tak samo od sebe. Tomu musí i ti největší Olympani, kteří večer obcují s múzami a přes den to kroutí na celuloid, dopomoci. Jen je záhodno vyvarovati se toho, aby byl tímto - výše řečeným - nebohý divák zprudka unášen. (21.06.2009)

Velmi zajímavý a silně osobitý film režiséra Jakubiska. A také film který byl více než dvacet let zakázaný. Tento Slovensko-Francouzský film který byl vlastně prostřední částí volné trilogie z období let 1968-1970, jejichž součástí jsou snímky Zbehovia a pútnici (1968) a Dovidenia v pekle, priatelia (1970-1990). Mozaikovitě, karnevalově hravé podobenství se odehrává v blíže neurčeném časovém prostoru, i když je zřejmé situování na Slovensko do relativně svobodného, ale zdeformovaného období ,,mezichvíle", tak trochu snad po válce, ale především v roce 1968. Hrdiny jsou vlastně jak už je výše uvedeno tři malí sirotci, jejichž rodiče se navzájem ,,povraždily", tři opuštění blázni, kteří v šíleném a ošklivém světě přežívají jen díky svému programovému bláznovství (ale bláznovství jako droga, v tom pravém smyslu slova), díky principu hry, filozofii radosti v sobě a prožívání přítomného okamžiku. Imaginární (neskutečný, vymyšlený) syn M. R. Štefánika Yorick ,,všechny napřed poblázní a potom je zabije, aby je posléze zachránil před realitou". Vynikající a nadčasový film, a opravdu skvělý zážitek. (18.11.2006)

Neustálým ujišťováním, že se vlastně jedná o film, u mě klesá hodnota na straně podobenství a obrazu společnosti. Zbývá pak jenom drama o milostném trojúhelníku v odporně přestylizovaném a kontrastním hávu, pro který je slovo kýč velmi málo. Skutečně všechno, co se dalo přetáhnout přes únosnou mez, se přetáhlo a alespoň pro mě tento fakt činí poměrně nesnesitelným pocitem z tohoto filmu, ruku v ruce jdoucí se špatným vedením. A úchylné symboly typu umírající důchodkyně v podzimním listí, vo tom žádná... (17.09.2011)