Sedím na konári a je mi dobre

Už jen za to, že mě Jakubisko donutil napsat sdělení, které bych v běžné komunikaci jen ztěžka obhájil, větu, jež vám čtenářům oznamuje, že bych také s chutí ochutnal ouško slaďoučkého Stalina, si samotný film nějakou tu hvězdičku zasluhuje... :-) Ale teď na vážnější notu, "Sedim na konári je a je mi dobre" je bezpochyby jedním z nejkrásnějších filmů národní kinematografie, báseň o době mezi koncem jednoho utrpení a začátkem toho druhého. (Ne)všední etudy tři postav, které výborně ztvárnili Bolek Polívka, Ondřej Pavelka a Markéta Hrubešová - před začátkem jsem se bál jejich slovenštiny, všichni tři jsou totiž Češi, ale na konci nutno uznat, že to byly liché obavy. Co ještě říci, snad jen, že "Sedím na..." si pustím radši než druhý opus, kterýžto se vrací do raných let poválečné historie, Jasného skvost Rodáky, co už může být větší poklona? 80% (28.06.2013)

úžasné zachycení doby s grácií lehkosti, hravosti, ale i trpkou příchutí poznání tehdejší reality; přislazeno hereckými výkony ústřední dvojice, přednostmi markéty hrubešové a dochuceno dobrou hudbou... emoce, vyvolané některými momenty a především závěrečnou čtvrthodinou, se dají těžko popsat... ale seděl jsem v křesle a bylo mi dobre... 80% (14.02.2011)

Původně u tohohle kousku figuroval úplně jiný komentář, který překypoval nadšením a padaly v něm termíny jako magický realismus a slovenský Fellini. Jenže jak jde čas, člověk své názory přehodnocuje, třeba i proto, že má víc nakoukáno a taky se u mě s přibývajícími léty projevuje více kritického ducha. Juraj Jakubisko je režisér, u kterého dochází k propadu hodnocení prakticky pravidelně, ba dospěl jsem tak daleko, že ho ze svého pohledu považuju za režiséra dvou filmů natočených na začátku a na konci 80. let. Vedle Tisícoročnej včely, které si stále vysoce cením, je to právě Sedím na konári. I v tomto případě ale půjdu dolů hned o dvě hvězdičky, jakkoliv je to spíš na 3 a půl. Vzhledem k vysokému hodnocení, které má na ČSFD, prostě zaokrouhluju dolů. Jakubiska sráží především výběr herců, protože Markéta Hrubešová bohužel nepředstavuje ani herecký průměr a tady funguje spíš jako typová herečka, prostě půvabná zrzka s náležitými tvary. Bolek Polívka patří do stejné kategorie komiků, jako byl, dejme tomu, Vlasta Burian a takový živel se těžko krotí, špatně se s ním pracuje a má sklon vytvářet figurky a karikatury tam, kde by to chtělo vícerozměrné herectví. Nechápu ani, proč Jakubisko v tak velké míře přistoupil k angažmá českých herců, protože slovenská scéna mu mohla nabídnout dostatek skvělých charakterů. Zamrzí i celá řada dílčích kiksů typu záběrů na zralé lány obilí, když podle časové chronologie mělo jít o jaro, nebo když postava Deany Horváthové nadšeně hovoří o přípravě měnové reformy, což by se dalo přirovnat k vlastizradě, protože šlo o jedno z nejstřeženějších státních tajemství, a tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Nefungují na mě už ani Jakubiskovy obvyklé hříčky typu létajícího andílka nad osadou. Postava mladé stalinistky je zkarikovaná do té míry, až ztrácí na odpudivosti. Na druhou stranu, přes všechny uvedené výhradě v tomhle případě ještě Jakubiskova poetika funguje velmi slušně a někdy v budoucnosti se k těm jeho hrdinům určitě ještě vrátím. Celkový dojem: 65 %. (29.01.2017)

Nejvyzrálejší Jakubiskovo epické dílo. Tento poetický opus začíná po skončení druhé světové války, kdy se za jistých okolností setkávají dvě zcela odlišné lidské povahy, které osud svedl dohromady a z nichž se stávají přátelé na život a na smrt. Protloukají se tímto epickým vyprávěním až do roku 1957 a vše se točí kolem zlata, které po válce našli a kolem tajemné dívky Ester, která přichází do jejich domu. Pro Boleslava Polívku to je jednoznačně životní role, jeho komediant Pepé Alberti posouvá snímek o třídu výš, jeho výroky, myšlenky a poznámky neustále chrlí v každém záběru. Krásná a podmanivá hudba jako by vypadla z pera Petra Hapky, ale znamenitě jeho styl napodobil Jiří Bulis. Normálně bych to vůbec nepoznal, kdyby nebyl v titulcích a byl bych skálopevně přesvědčen, že se jedná o další kouzlení Petra Hapky. Film jsem po delší době shlédnul na Čt 2 v HD rozlišení a úplně mě spadla čelist! Ty překrásné barvy a ostrost vyladila promítání k absolutnímu filmovému zážitku. Kdo tak ještě neviděl, opravdu vřele doporučuji! Jediné, co trošku kazí zážitek jsou postsynchrony, ale na to už jsem si u Jakubiskových filmů jakž takž zvykl. (01.05.2018)

Sedím na konári a je mi nějak šoufl... Když jsem v roce 69 četl v lidové knihovně scénář Jakubiskova filmu "Vtáčkovia, siroty a blázni", litoval jsem, že ho asi ještě dlouho neuvidím. "Sedím na konári..." se mu zdánlivě podobá, ale za 20 let se hodně změnilo. Polívkovu dikci (jakési pitvoření jazykem), grimasy (pitvoření tváří) a prostocviky (pitovření tělem), které jsme obdivovali v divadle Na Provázku, se už přejedly, a stejně tak ani Jakubisko nedokázal znovu vstoupit do stejné vody. Vznikl tak jakýsi (pa)tvar - pojem "magický realismus" bych raději vyhradil Jihoameričanům, ti to mají v krvi -, jakási pohádka pro dospělé, či lépe dospívající... Snad nejpodnětnější mi přišlo několikeré zobrazení nášlapné miny, divák mohl uhadoval, kdo na ni šlápne (dle železného zákona: když se ve filmu ukáže mina, musí na ni někdo šlápnout). Správně jsem tipoval Macháčka, protože to patří k jeho rolím... A tak zas sedím na konári a je mi trochu líp. (08.03.2016)