Nirvanna the Band the Show

Kurt Kombajn? Ale kdeže! Skutečná Nirvána je kapela toronťanů Matta Johnsona a Jay McCarrola. Každá epizoda, jak je zmíněno v každé úvodní kartě je o dalším šíleném plánu "jak si domluvit koncert v Rivoli", místním malém proslulém klubu. Plány jako: udělat obří billboard, vykrást banku, získat dětské přání od MakeAWish Foundation, vetřít se do novin, udělat kontroverzi na fotbalovém stadionu, vyhrát turnaj v GoldenEye 007 na Nintendu 64 (na speedu). Vše v kombinaci příběhu a dokumentu (občas se součástí příběhu stanou lidé na ulici) od tvůrců Operace Avalanche a The Dirties. I přes dokumentární styl všechno se odehrává v jakési lehce upravené realitě. Dvojce hraje svoje přehnané já, inspirované svými brzkými teenagerskými lety. Každá znělka je na motivy jiného filmu či seriálu (Crank 2, Daredevil, Home Alone, Simpsonovský Čarodějnický Speciál, Indiana Jones), dle díla kterém se inspirovala či které paroduje. Samotné nakládání s jinými díly je zajímavé - spousta věcí je použita díky fair-use bez svolení autorů za účely parodie či komentáře. Což je věc, která je teoreticky v Kanadě legální, ale většina produkcí se na to netroufne. "Everybody needs a bussom for the pillow!" "Gender-less burger experience!" "Cafe makes you go to sleep!" jsou jen špičkou ledovce zapamatovatelných hlášek. Doporučuji, jen předem upozorňuji: televize, která pořad v Kanadě produkovala zkrachovala a končí neukončeně. Tvůrci se poslední dva roky snaží sehnat kanál, který by jim pomohl pokračovat (třetí řada už je rozdělaná), ale stále je to v jakémsi legálním limbu. Takže neočekávejte ukončený konec. (19.11.2020)

Po skvělých Dirties, kde byly všechny ty indie manýry mnohem opodstatněnější, se Johnson posunul k Operaci Avalanche, která byla v podstatě totéž, jen míň soudržná a logicky i míň zajímavá a originální. U Nirvana the Band the Show se bez okolků pustil do příjemného blbnutí na téma splynutí filmu a reality, kterému chybí přesah Dirties, ale zato přetéká pozitivním nábojem (ne že by to bylo prázdné, jen jsou jasné priority). Když už geekovinu plnou popkulturní meta nálože, tak takhle - je to záměrně přetažený svět, kde se dá jen blbnout a užívat si své divnosti tak moc, že vlastně nic jiného není důležité - proto se třeba nemusí vysvětlovat, proč dva cca. třicetiletí chlápci zřejmě nemají žádnou práci ani zájmy, ale zároveň jim nechybí prostředky, aby prostě existovali a mysleli na naivně krásné pitomosti. Je to určitá nadrealita bez starostí a bez povinností (obzvlášť v posledním dílu už to opravdu přesáhne do surreálna), která nepůsobí pokrytecky, ale prostě jen upřímně nedospěle. Druhá série se chvíli hledala, ale našla se. (12.06.2017)