Rodinné sídlo

James Ivory je pro tenhle typ filmů jako stvořený. Snad vždy má role přesně typově obsazené a atmosféru dokáže navodit tak precizně, až se divák často nechá unést pocitem, že žít v těch časech (o kterých daný film pojednává) muselo být přes všechny potíže vlastně úžasné. Rodinné sídlo v sobě nese všechny stopy Ivoryho jiných podobně laděných filmů, ale přesto ve mně zůstala drobná špetička zklamání. Očekával jsem totiž, že se přinejmenším vyrovná Soumraku dne, což se ovšem nestalo. I tak lze ale bez nadsázky říct, že si film svá ocenění zaslouží a neměl by uniknout pozornosti zejména té náročnější části publika. (23.08.2002)

Soumrak dne od téhož režiséra vznikl o pouhý rok později a považuji ho za žánrový klenot, za film, o kterém se dá psát jen v superlativech. K Rodinnému sídlu jsem proto přistupoval s pocitem, že mě Ivory nemůže výrazně zklamat, je to prostě sázka na jistotu. Stejný režisér i žánr a vlastně též herecké obsazení. Přesto je výsledek zásadně odlišný. Oba snímky mají podobnou stopáž i pomalé tempo vyprávění, ale zatímco u Soumraku dne jsem přes zdánlivě melancholickou poklidnou atmosféru cítil velké napětí a vnitřní dramata a dilemata jeho hrdinů, u Rodinného sídla jsem s přibývajícími minutami pociťoval spíš nezájem a ataky nudy. Soumrak dne u mě funguje jako umělecká výpověď o měnící se společenské atmosféře Británie 30. a 40. let, Rodinné sídlo, které se o totéž pokouší návratem do doby o pár dekád starší, v tomtéž ztroskotává. Působí roztěkaně, rozředěně a utahaně. Mohl bych psát o kvalitní výpravě a zúčastněných známých hercích, ale to jen proto, že nenalézám žádný důvod psát něco pozitivního o příběhu a postavách. Rodinné sídlo považuju za Ivorovu tvůrčí prohru. Zatímco Soumrak dne bych (opatrně, protože jeho pomalé tempo může představovat pro dnešní teenagery nepřekonatelnou překážku) doporučil širšímu okruhu diváků, Rodinné sídlo má význam jen pro ctitele žánru a Ivoryho tvůrčího stylu. Celkový dojem: 40 %. (04.02.2017)

Přespříliš dlouhý a bezdějový ne právě pochopitelný sled scén ze života tří zvláštních rodin z různých společenských tříd, jejichž osudy se navzájem proplétají způsobem ne právě vhodným k pobavení. Nejde o rodinnou ságu ani o společenskou výpověď, tak co to vlastně je? Sešlost několika výborných herců v rolích divných lidiček, to vše zasazeno do velkolepé výpravy. Plus, ale to jen na několika místech, skutečně monumentální spojení obrazu a hudby. (31.12.2005)

Skvělá atmosféra a výtečná výprava pro mě nedokáží zakrýt špatný scénář. Nejde ani tak o rozhovory nebo to, jak se lidé chovají, ale spíš o předvídatelný příběh, který mi připomíná poušť ze Šíleného Maxe 3 - Kde nic, tu nic. Tři vzájemně propletené rodiny, jejichž proplítání je až příliš na sílu si mě nezískaly naprosto ničím a osudovost v zisku toho domu mi taky nepřišla jako nějaká suprová pointa nakonec. A tak jedinou věcí, kterou hodně oceňuju, jsou herecké výkony hlavně těch z vyšší vyšší třídy. Pokud to uvidíte i v originále, všimněte si, jak mluví. Jak skoro nehýbou horním rtem, což je v Anglii znamením výtečné školy, již navštěvovali. Od jejich hraní se taky odvíjí to krásně absurdní škatulkování do kast, kdy ani v té jedné rodině si nejsou rovni, což dává najevo Anthony Hopkins každým pohybem i slovem. Moje milá, přijali jsme tě sice do rodiny, ale nepleť se do věcí, kterm nerozumíš. Dost mi to připomínalo pozdější Rozum a cit a to jak výpravou, tak typem herců a prostředí. Jen pravda, Rozum a cit jsou mnohem zábavnější. (29.12.2006)

Zprvu jsem byla překvapená takřka neviditelným propojením jednotlivých epizod, ale potom jsem si řekla, čert vem dovysvětlování všeho, pojďme se procházet zvonkovým polem, vnímat zvuky, vzduch, svobodu a lásku. Když jsem se dívala podruhé, takřka jsem odolávala pokušení dát tomu pět hvězd, ale to bylo jenom momentální rozvzdychanou náladou. S jasným rozumem zasloužené čtyři. 2018: A po deseti letech přidávám srdcem tu pátou. (A mělo to premiéru na den přesně na moje první narozeniny, ach.) (27.02.2008)