Réžia:
Michael HanekeScenár:
Michael HanekeKamera:
Christian BergerHrajú:
Isabelle Huppert, Toby Jones, Mathieu Kassovitz, Jean-Louis Trintignant, Loubna Abidar, Dominique Besnehard, Hassam Ghancy, Franck Andrieux (viac)Obsahy(1)
Najnovší film Michaela Hanekeho reaguje na aktuálnu tému. Nehovorí len o kríze medziľudských vzťahov v rodine, ale aj o kríze spoločnosti ako takej. Happy End je filmom o tom, že už nevnímame jeden druhého a stávame sa voči sebe slepými. (ASFK)
Videá (5)
Recenzie (73)
Vyjma několika zajímavějších momentů (jako např. dialog Laurenta seniora s malou Eve, v němž zazní informace, že před 3 lety udusil svou nemocnou ženu polštářem, což je takové milé pojítko s Láskou) mi to bohužel přišlo veskrze nudné a strašně se mi to vleklo, a není to jen kvůli těm nesnesitelně dlouhým statickým záběrům a nesympatickým postavám (Pierra jsem vyloženě nesnášel za to, jak se choval), ale i proto, že mi bylo v podstatě lhostejné, do čeho se zde Haneke kriticky naváží a jak moc je u toho nesmiřitelný ke svým postavám - jeho pohled prostě nesdílím. Duo Jean-Louis Trintignant & Isabelle Huppert je samozřejmě herecky excelentní (ostatně kvůli Trintignantovu nedávnému úmrtí, které mě zarmoutilo, jsem dostal chuť to vidět), ale jinak mě to veskrze jen iritovalo (těmi záběry z mobilu) nebo nudilo. ()
Kdybych se na Happy End dívala v televizi, tak bych ji asi brzy vypnula. Ale tím, že jsem byla v kině jsem se lépe soustředila a mnohé se mi líbilo, odtažitý způsob vyprávění příběhu - tedy vlastně o žádný příběh nešlo, byly to jen náhodně poskládané střípky života jedné nesourodé rodiny, kterou zřejmě spojoval hlavně majetek. Také využití počítačů,mailů k vytvoření pocitu odcizenosti, ale v důsledku bylo té odcizenosti tolik, že se smysl filmu scvrknul do krásné metafory dědečka o dravci, který roztrhal ptáčka. Aspoň pro mě. A ten End rozhodně nebyl Happy pro nikoho. ()
Naprosto mě nadchl a potěšil ten bujarý husarský kousek, který na závěr svého tvůrčího života Haneke provedl :) Filmem výtečně, hladce, zcela racionálně, ač žánrově až krkolomně provokativně navazuje na Lásku, a přitom starý pán završuje svůj odkaz s finální ironickou bravurou a nadhledem, s nímž mj. dává vesele vědět, co by si nejraději počal se zbytkem svého života v dnešním světě, jak totiž smýšlí o všech generacích mladších té jeho, a v kterou z nich teprve znovu - možná - vkládá naději. Odhaluje zcela uvolněně a duchovně i duševně vyspěle onu zálibnou ironii, s níž srozuměně, byť nesmířen, pohlíží na dnešní svět a společnost, a jeho radostné žertování, s nímž poukazuje na ty nejsmutnější okolnosti našich rozpadlých vztahů a nenaplňovaných životů, spoustu skalních fanoušků, kteří v něm doposud tuhle stránku neviděli a uznávali ho paradoxně pro cynický a kritický pohled na lidskou společnost, odradilo, přičemž míním, že Hanekeho to maximálně skvěle pobaví, neboť to výsostně přitakává všemu, co si o lidech myslí a jak je vnímá. A míním, že je ukrutně rád za svůj věk a že to tak pěkně všecko zvládl odžít a odreflektovat, a že se s dětinskou radostí kochá faktem, že už to tady tak jako tak brzy zabalí. Minimálně tohle všechno je možné z jeho posledního filmu číst jako průzračný vzkaz. Já toho chlapa zbožňuju a hrozně bych si přála, aby byl mým dědečkem. A on vlastně beztak trochu je. Slabým hodnocením a nechápavému kroucení hlavou nad jeho prostořekým, uvolněným, povzneseným a do černého tnoucím humorem, k němuž už dávno přirozeně dozrával, se směju ruku v ruce spolu s ním. *~ ()
Nalezla jsem filmového bílého lanýže letošního roku! Haneke scénárista jako kdyby se nechal inspirovat tím nejlepším z Kundery. Láska bez citů, přežívaný život a k tomu možná špetka Antonioniho, ale přece krystalicky čistý Haneke. Bilanční film snad nikdy nebyl osobnější, Haneke otevírá své srdce plné žalu nad stavem dnešní společnosti. Nepromlouvá z pozice ublíženého starce, nesnaží se mentorovat, jen nesouhlasně kroutí hlavou a jako kdyby nám říkal, jak je šťasten, že si odžil velký kus svého života v jiném světě. Navázání na Lásku je natolik mlhavé, že ho musí Trintignat doslovně uvést a pak, s tímto kontrastem, začne Happy End dávat ještě větší smysl. To srovnání komorní citlivosti a skupinové netečnosti, přecházející místy až v astenii je děsivé. Navíc to vše Haneke uvádí v pohyb pomocí narativní strategie neskutečně mladické a svěží. ()
Když jde něco o půlnoci na ČT art, tak je to obvykle umělecká kravina, na kterou se nedá koukat. Já jsem se díval jen kvůli tomu, že jsem zjistil, že v tom hraje Jean-Louis Trintignant a Isabelle Huppert, ale nic moc jsem si od toho nesliboval. Začátek taky nevypadal zrovna moc nadějně, protože je to plný scén, kdy třeba někdo jen tak sedí a kouká na televizi nebo si snad 2 minuty balí věci do kufru. Vypadalo to, že to bude úplně o ničem. Ale postupně to začalo dávat smysl, začaly se odhalovat nejrůznější temný stránky postav a druhá půlka filmu mě opravdu bavila. Akorát zase konec mi přišel takovej bez pointy. Ale celkově musim uznat, že ten film má něco do sebe. Jinak Jean-Louis Trintignant už chudák vypadal dost zdevastovaně, ale Isabelle Huppert vypadá asi tak posledních 30 let pořád úplně stejně. Film tady má momentálně 66% a s tim se dá celkem souhlasit. ()
Galéria (26)
Zaujímavosti (1)
- Ve scéně, kdy si Thomas (Mathieu Kassovitz) dopisuje s Claire na chatu, můžeme mezi Thomasovými přáteli vidět jméno Walter Klemmer. Walter je hlavní postava ve filmu Pianistka (2001). Pianistku taktéž natočil Michael Haneke a také tam hraje Isabelle Huppert hlavní roli. (Muldy)
Reklama