Don Camillo

Troufnul bych si říct, že Julien Duvivier nám s Donem Camillem naservíroval mistrovskou kombinaci mezi levicově zaměřeným neorealismem a italskou komediální klasikou 50. let. Ode všeho je tu trochu, zazní Internacionála, starostův synek musí být pokřtěn jako Lenin, do toho padají křesťanská moudra. K popukání to není, ale já mám tyhle filmy z černobílého italského venkova rád. Don Camillo se starostou Pepponem vedou věčné hádky, ale přesto je v jejich vztahu něco vzájemné úcty a sympatie si získávají střídavě oba (Fernandel ovšem o něco víc). Kouzelnou kreaci uštěpačné staré učitelky Cristiny předvedla i stará francouzská herečka Sylvie, zatímco Franco Interlenghi coby vycházející hvězda italského filmu vypadá ve fotbalovém oblečku směšně. (17.03.2012)

Dva kohouti na jednom smetišti, no to jsem se od srdce zasmála.. Postavit proti sobě impulsivního faráře a komunistického starostu považuji za výborný nápad, zpracování je skvělé, vtipné a to podstatné - nadčasové.. Odpoutám-li se od jakékoli ideologie, zůstanou mi před očima lidé, obyčejní lidé, mezilidské vztahy, rodinné vazby a suprová byla paní učitelka, ta se mi moc líbila.. Pochvalu zaslouží i velmi pěkný český dabing.. U mě filmová spokojenost a krásné čtyři hvězdy.. (23.04.2024)

Dva nesmiřitelní v malé italské vesničce. Komunistický starosta a místní farář. Ti dva se nenávidí a stále si dělají naschvály. Jsou na nože, ale nedokáží být bez druhého. Jsou jako Tom a Jerry. Farář (Fernandel ) ale není žádný třasořitka, kvůli Ježíši přepere i patnáct chlapů, nebere si servítky v jazyce ani v kostele. Selská komedie v poválečné Itálii, Fernandel uculující se na celý svět. Český dabing s Preissem, Heřmánkem a Donutilem se obdivuhodně povedl. (31.12.2010)

Nejsem Meursault, a na Fernandela se dívám velice zřídka. (Nicméně vztah mezi nimi existuje, byť by to byl jen ten, že oba nemají křestní jméno. Na Fernandela se navíc nesmí chodit v den pohřbu nejbližších příbuzných; ale na ten film chtěla jít Marie). Na jaký Fernandelův film šel tehdy Meursault s Marií se asi nedozvíme, Albert Camus zemřel začátkem roku 1960, takže to mohl být i tento. Časově mohl, ale tématicky zřejmě nebyl. Nebyl až tak "groteskní", ale měl šmrnc, švih, šarm, ale i vážnou dobovou zápletku, která byla aktuální v celé poválečné Evropě. Pozn.: U režiséra filmu Juliena Duviviera se učil a zřejmě lecčemu naučil i mladý Otakar Vávra - a nejenom ve vztahu k filmu jako takovému, ale i vážnosti režisérské práce. Viz z jeho knihy Moje filmové století: "... a pan Havel se mohl pochlubit přátelům, že u něho pracuje světový režisér a slavní herci. Ale za chvíli mu to nedalo, vzal si Duviviera trochu stranou a zašeptal mu, jestli by něco nemohl uděla jinak. Duvivier se na něho podíval, vzal ho za klopu saka , vyvedl do z ateliéru a zabouchl za ním železné dveře." (12.03.2017)

Příklon k levicovému světonázoru po druhé světové válce masově neproběhl jenom v Evropě východní a střední, ale i v té západní a jižní, o čemž poměrně (a překvapivě) objektivně vypovídá tento film (stejně jako jeho nesčetná pokračování). Katolictví versus idea komunismu - porovnejme naší historickou zkušenost a zkušenost poválečné Itálie - zatímco u nás se katoličtí kněží zavírali do koncentračních táborů a posílali dolovat uranovou rudu, v Itálii vedle sebe obě protichůdné strany žijí, potkávají se, dokonce proti sobě hrají fotbal a místy i spolupracují. Soupeření je taktéž na hraně, dá se říci na ostří nože, ale katolíci již dávno své heretiky neupalují a komunisté zase ještě nemají tu moc převychovávat a zbavovat se svých třídních nepřátel. Všichni jsou spolu nuceni žít, na bíledni je tak ostrá satira. Nutno uznat, že tvůrci filmu mírně stranili katolickému knězi svéráznému faráři Camillovi a tak i divák sympatizuje spíše s tímto svérázem, pro kterého není problém poprat se v hospodě a jelikož je bohem obdařeným ,,herkulem", létají při tom stoly... Malý svět dona Camilla je rozverný, ale velmi pravdivý film - lidé spolu mají a musí žít v jedné komunitě, ne se zavírat a segregovat do koncentráků... (21.08.2009)