Snídaňový klub

Velké zklamání. Něco podobného, jako když jsem v 90. letech šel na Singles a čekal fajn sondu do života příznivců rockové muziky. Dočkal jsem se zoufalého pohledu na partu uvědomělých čajíčkářů, věčně zaneprázdněných budováním kariéry a plkáním o zodpovědnosti. Člověk se hned cítil jako na Melrose Place, jen k tomu navíc hrál ještě grunge. ... Když vám naservírujou film z prostředí středoškolské mládeže 80. let, čekáte, že tam bude zachyceno něco z atmosféry té bezstarostné doby. Čekáte mejdany, srandu, minisukně - prostě čekáte 80. léta. Místo toho vás šoupnou do místnosti s pěti pitomci, kteří mají jeden vedle druhého vlastně jediný problém: Nesnášejí své rodiče. Rodiče jsou alfou a omegou jejich skuhrání, které máte vydržet celých 97 minut. A prakticky pořád v té jedné místnosti. Po celou dobu vás nečeká nic jiného, a kdybyste snad měli pocit, že se to už konečně rozjíždí, nepropadejte žádné naději. Nic se nikam nerozjede, jen někteří skuhravci se nakonec velmi nepravděpodobně a náhle vzájemně zamilují. Tohle není žádná odvázaná 80's teenagerská komedie - spíš se to podobá tuzemským televizním hrám o svazácích, které působily vlastně stejně nevesele a bezvýchodně jako tenhle Snídaňový klub. Zatímco socialistické inscenace na téma "mládežníci" byly svázány diktátem režimu, tohle dílko svazuje snaha o vážné vyjádření k tématu generačního konfliktu. V obou případech je výsledek stejný (jen američtí mládežníci si dopřejou trávu, ti naši zas alkohol). V jednom je ale Breakfast Club bolestně pravdivý: Mládež v obou táborech nebyla absolutně schopna žádné opravdové vzpoury. 60. léta a odvaha generace dětí květin měnit svět, nebo punková rebelie let sedmdesátých jsou nenávratně tytam. Děti 80. let jsou daleko krotší a smířenější s tím, že měnit systém se nevyplácí. Zpětně se jim nedá upřít jen jedno: Alespoň se dovedou pořádně bavit. Ti z Breakfast Clubu nedokáží bohužel ani to. (31.07.2007)

Madison Spencerová je trinásťročná hrdinka posledného románu Chucka Palahniuka Zatratení, ktorý teraz momentálne čítam a pre ňu je snímka Johna Hughesa The Breakfast Club hollywoodský nesmrteľný film. Je mrtva a dostala sa do pekla, ktoré je podľa nej práve takou ohnivejšou obdobou tohto filmu. Mňa len tak zaujímalo, či naozaj tento film existuje, pozriem do databázy a fuckt, že hej! Vidieť to vtedy, bol by som asi z toho uveličený, ako mladá Madison, avšak teraz mi to prišlo skôr trápne smiešne. Tie ich tanečné ťahy, idiotské pozy, bota omotaná červenou šatkou.... Ale dalo sa zasmiať na vtipných hláškach, to nepopieram, ale hovorím, teraz ma to nejak minulo a navyše, ked' rozoberali svojich starých, tak som dokonca skapínal aj od nudy a teda zostanem na neutrálnych (50/50) troch hviezdičkách, pretože bolo celkom milé si sentimentálne zaspomínať na detstvo. (05.09.2012)

Na Snídaňovém klubu je vidět úporná snaha udělat z něj generační film a ve Spojených státech jde údajně o kultovní záležitost. No nevím, nezdá se mi, že by nějak zásadně vypovídal o mladé generaci 80. let, spíš jde o jakýsi pozérský manifest puberťáků. Pubertou si museli projít všichni a ti, co v ní jsou momentálně, se pochopitelně mohou s hrdiny filmu ztotožnit. Nic víc než podrážděnost z rodičů a učitelské autority se z jejich dialogů a skutků vyčíst nedá. Ke skutečným postavám mají daleko, jde spíš o klasické školní typy - tak ukázkové, že z toho na hony čiší scénáristická účelovost. Humorné to není a vzhledem k výše uvedenému mi tam nefunguje ani ta psychologická rovina a nedokážu se s těmi týpky ztotožnit ani emocionálně, zvlášť sígr a provokatér v podání Judda Nelsona by podle mě potřeboval spíš pár facek než pochopení. Jeho představa o nezávislosti a životě totiž bez usměrnění končí tam, kde se odehrává francouzský snímek Mezi zdmi. Aby systém fungoval, nemůže každý jenom žvanit o svých právech, ale musí sám přispět. Hrdinové filmu se ani nechovají nějak realisticky a jejich spárování na konci je taky jen důsledkem scénáristické násilnosti. Celkový dojem: 40 %. (20.04.2011)

V padesátých letech to byl Rebel bez příčiny, v osmdesátých Snídaňový klub. Dva filmy, které ztvárňovaly (a ztvárňují) dobové problémy mladistvých a jejich vyostřený vztah k autoritám a rodičům daleko výmluvněji než všechny ostatní. Malý autorský film, který se skrze chytré dialogy, uvěřitelné a uvěřitelně zahrané postavy a špetku nenásilné rockové grimasy stal po zásluze kultovní a citovanou záležitostí. Přestože někomu, kdo se neztotožňuje s žádným ze zde vystupujících charakterů, chvílemi nic moc neřekne, jedná se bezpochyby o výjimečný nadčasový počin... (26.05.2016)

"My všichni jsme pěkně divní. Jen to někteří z nás líp skrývají." Zajímavá generační (a vůbec ne dobová) výpověď. Sice tradičně zážitkově vybuzená, přehnaná a vyhnaná do otáček (je to prostě moc jasné, přímočaré a v podstatě naivní, takhle jasně a nalinkovaně to ve skutečnosti nefunguje - i když tu hlavní premisu, kdy se lidi v užším kontaktu mění a chovají jinak, než v sevření tlaku a konvencí, jsem sám několikrát zažil), ale funkční. Navíc je to další zapadající část skládačky do mé vysněné představy dokonalých osmdesátek. (08.09.2016)