Nechajte spievať Mišíka

V dokumentu není obvyklý postup vycházek hrdiny po jeho místech, ukazování starých fotografií a "mluvících hlav". Mišík zde v soukromé a profesí lince pateticky nekňourá a vypráví v situacích a ne v popisech. Na otázku, co dělal když nemohl za komunistů hrát, odpovídá "chlastal". Prostředí ateliéru sedí k jeho hudbě. Tvůrci získali přímo detektivní důkazy o jeho otci. Slyšíme pár kouzelných historek, například o Rolling stones, byť trochu brzdí tempo vyprávění. Dokument plyne přirozeně a konci bychom dali Mišíkovi nejraději pusu. Ale nechápu proč nepřijal vyznamenání za zásluhy. (03.09.2018)

Jsem celoživotní Vladimírův fanda, vždy když je ohlášeno jeho nové album, je to pro mě zásadní událostí roku, které nikdy nezklame. Co se týče dokumentu, nesmírně vkusně a řemeslně natočeno. Všechny milníky Vladimírova života jsou zde zaznamenány velice decentně, jasně, emočně a věcně. Moc pěkný počin. Nezbývá, než umělci popřát ještě mnoho sil a zdraví ať slouží a ještě prosím o nějakou novou muzičku. (12.03.2017)

Netušil jsem, že existoval nějaký Mišík, kvůli němuž se třásli komunističtí papaláši na Malostranském náměstí. Když opomenu repertoár Mišíka a soustředím se na slepice a vejce, tak jednoznačně musím ocenit, že někdo nechá pobíhat slepice po stole a současně si jde do chladničky pro lahváče plzeňského. 42 % (31.12.2019)

LÁSKA JE JAKO VEČERNICE, PLUJÍCÍ ČERNOU OBLOHOU. NÁŠ ŽIVOT HOŘÍ JAKO SVÍCE A MRTVÍ MILOVAT NEMOHOU... /// Vladimír na „svý“ planetce (Mišík), s lahváčem, elpíčkama, slepicí a lednicí narvanou pivem. Nedojímá jen jeho vyprávění, ale i originální pokus vystopovat jeho kořeny. Nejsem skalní Mišíkův fans, ale jeho přínos k bigbítu oceňuju. Dobrej hudební dokument! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Baví mě Josef Kainar. 2.) Baví mě Kuře v hodinkách. (09.06.2017)

Dokument o Mišíkovi, v hlavní roli... slepice! Vladimír Mišík je jistě statečný a v mnoha ohledech obdivuhodný člověk, který se podílel na nejzajímavějších deskách, co u nás za socíku vznikly. Přesto bych ale zvážil, jestli je to ta správná persona, o které točit celovečerní dokument. Vždyť co jsme se krom pár zábavných historek (jak se Vladimír opil a usnul ve křoví nebo jak si před koncertem s Rolling Stones zapomněl doma kytaru) dozvěděli skutečně zajímavého? Že nikdy nepoznal vlastního otce. Ale i tato dějová linka je podána tak nějak nezáživně. Mohlo to být napínavé drama ála Pátrání po Sugar Manovi, ale toho se s pomocí powerpointově nevkusných rudých nápisů „A pak jsme fotku poslali do Ameriky a tohle nám odpověděli!!“ nedocílí. Navíc kvůli špatnému timingu (pravdu o otci se dozvíme už někdy v půlce filmu) přijde veškeré potenciální napětí vniveč. Vladimír Mišík je k tomu všemu takový obyčejný pán, co má rád svůj klid, měl nějaké ženy a děti, rád pil, hrál v nějakých kapelách... Při vší úctě k jeho tvorbě mi připadá, že to není strhující osobnost typu třeba Filipa Topola - abych zůstal u českých rockerů - která by "utáhla" celovečerní dokument. Je takový... normální. Při svých výpovědích působí nepřirozeně, často si pomáhá vycpávkovými slovy "jako" a "žejo". Dokonce i na těch zajímavých okamžicích v jeho životě jako by vlastně nebylo nic moc zajímavého. ,,Jak jsem se dostal do první kapely s Radimem Hladíkem? No, normálně napsali inzerát, já jim odepsal žejo, přišel na konkurs a bylo to.." ,,Jak vznikají moje skladby? Tak různě jako. Třeba jsem psal holce, aby za mnou večer přišla domu a ona nepřišla, tak jsem o tom napsal písničku." Jako kdyby režisérka tušila, že z toho zas tak velké emoce nevytříská, pokusila se klasický formát mluvících hlav ozvláštnit, což z mého pohledu dopadlo katastrofálně. Hrané scény kvůli angažování neherců a zvláštní stylizaci působí jak z béčkového filmu z 90. let. Animované pasáže, v nichž třeba Žižkovská věž nastartuje a odletí jako raketa do vesmíru, jsou takové nějaké laciné a podivné... A to celkové rámování, kdy Mišík sedí před ledničkou, jeho kamarádi kolem něj létají a on své nejniternější výpovědi vypráví kálející slepici, to mi připadá už úplně bizarní. Celkově byl pro mě tedy tento dokument zklamáním. Nic moc jsem se z něj nedozvěděl, přišel mi bez konceptu, gradace a pointy. Vrcholem jsou bezesporu Mišíkovy skladby. Ty by ovšem vyzněly i bez obrázků autora, jak létá mezi slepicemi vesmírem. (26.04.2018)