Od dveří ke dveřím

Schachterův snímek nijak nezastírá, že navazuje na Hollywoodem s oblibou pěstovanou tradici citově angažovaných snímků, které rafinovaně útočí na divákův sentiment. Scénář jde bez okolků a kliček rovnou k věci a ukazuje hrdinu - mladíka s vadou řeči a fyzickým postižením zato vyzbrojeného odhodláním a podporovaného oddanou matkou - jak získá zaměstnání u obchodní firmy a coby podomní obchodník si krok za krokem získává důvěru obyvatel čtvrti. Stává se součástí jejich životů, je svědkem rozchodů a sbližování, tu a tam pomůže náhodě a někoho někam nasměruje nebo usmíří. Mění se tempo doby, lidé stárnou, podomní prodej se stává anachronismem, který je převálcován prodejem po telefonu a internetu. Hrdina se musí vyrovnat s těžkou nemocí a posléze smrtí svojí matky, daří se mu to se stejnou vnitřní silou, s jakou čelí svému handicapu. Bez debat, tenhle film není drama v duchu neorealismu, nýbrž doják, který se dívá na svět pozitivně a na své postavy hledí převážně v růžovém světle. Navíc jde o pouhý televizák, jehož rozpočet určitě nelákal rekordy. Macy ale své postavě dokázal vtisknout nejen lidskost, ale i přesvědčivost. Objektivně je to sice za 3*, ale ze subjektivního hlediska rád jednu přidám, protože citová manipulace tady není laciná a film dává naději milionům postižených kdekoli ve světě. Celkový dojem: 70 %. (26.02.2013)

Mám ráda příběhy skutečných lidí, i když si nedělám iluze, že je filmové zpracování (a zvláště americké!) trochu nepřičísne k obrazu svému. To, že je film natočený podle skutečného života postiženého člověka, že ukazuje jeho obrovskou houževnatost a vytrvalost, to je jistě velkou předností filmu. Pak je tu skvělý výkon http://www.csfd.cz/tvurce/442-william-h-macy/ - - - A zápory? Trochu toho sentimentu bych spolkla. V jednu chvíli jsem si ale vzpomněla na http://www.csfd.cz/film/29221-amelie-z-montmartru/ Proč asi? Podobně jako ona i Bill napravuje mezilidské vztahy svých bližních, pomáhá naaranžovat jejich setkání a smiřování, což mi připadá až příliš vypočítané na efekt, i on je velmi "přející" a tolerantní, snad až příliš... Nakonec to musí být mormonka, která mu připomene, že homosexuální vztah je hříšný. (16.08.2014)

Bill musel v životě poznat obrovské spektrum lidských charakterů a určitě na to mělo vliv jeho postižení. Nenechal se odradit, byl vnímavý, emotivní a vždy ochotný přispět jakkoliv na pomoc. Nebude to asi pro každého, ale někdy si říkám, že podobné filmy by se měly promítat už v mateřských školkách. A chtěla bych vyzdvihnout výkon Williama Macyho....úžasné a věrohodné. (29.10.2017)

Asi budu ve svém komentáři zlý, ale při sledování filmu jsem prostě následující pocity a dojmy měl. Předem se omlouvám těm, kterých by se má úvaha mohla dotknout. Nevím, jakým kouzlem mají filmy o postižených lidech téměř vždy celkem vysoká hodnocení. Přitom takového retarda by doma málokdo snesl. Jedná se i o filmy "Moje levá noha", "Skafandr a motýl" a další. Když se oprostíme od toho, že se jedná o rozumově postiženého člověka, zbude nám umanutý chlapík, který ze své pofiderní zásady nechce od nikoho přijmout pomoc. Je to vlastně takový morous. Když zohledním jeho postižení, jedná se o člověka, který rady své matky (svého nejbližšího člověka) bral příliš vážně a důsledně. O člověka, který měl jedinou zábavu a to chodit za lidmi domů a nabízet jim čistící a prací prostředky jako podomní prodejce. On sice neustále tvrdil, že "má práci". Ve skutečnosti se ale jednalo o to, že coby postižený chodil rád mezi lidi, bavil se s nimi atd. Neměl prostě žádnou jinou zábavu. A možná i proto se ve své práci stal úspěšným. Protože jednoduše ji bral jako zábavu. Málokomu se poštěstí brát práci jako zábavu. Pravdou taky je, že většina lidí má plno jiných starostí - jedna z nejzákladnějších: musí živit, šatit a vychovávat děti. Když potom vidíte retarda, jak si chodí pokecat k lidem a ještě za to bere plat, tak se na to pak můžete dívat i trochu jinak. Závěr filmu, kdy firma (již v devadesátých letech) přechází od podomního k telefonickému a internetovému prodeji, sice přivádí lidi k zamyšlení, že doba je strašně rychlá a uspěchaná. Což přivádí k rezignaci i našeho hrdinu. Jenže proto, že on si chce pokecat s lidmi face to face nezastavíme dobu, že? Pravdou je, že i mně by se líbila doba víc klidnější, kdy k sobě měli lidé tak nějak blíž. Jenže zákonitosti nejdou zastavit a kdo ví, možná doba zase v jiné formě zpomalí. Věřím ale pevně, že lidstvo se ubírá tím správným směrem. (11.04.2011)

Najväčší problém som mal s tým, že film sa odohráva počas dlhého obdobia štyroch dekád, pritom herci sú stále tí istí a masky neboli až také dobré, aby to bolo uveriteľné. Macy už na začiatku vyzerá na 40-50 rokov a chvíľu som si myslel, že Helen Mirren je jeho manželka. :) Kyra Sedgwick tiež počas štúdia na VŠ vyzerá na 40. Ale inak milý ľudský príbeh o jednom postihnutom chlapíkovi a ako sa počas rokov zmenil prístup okolia k nemu. (23.07.2022)