Prázdniny pána Hulota

Nejoblibenejsi komedie Davida Lynche? Je to logicke, Jacques Tati ma velmi Lynchovsky smysl pro humor kombinovany s nemymi oldschoolari typu Charlie Chaplin. Je to pekne natocene, kvalitni cernobily fullscreen a spravna infantilne naivni zabava pro nenarocne. Jedna vec je ale jasna - pan Hulot toho vyhulil vic, nez je zdravo! Navic je jeden z mala kdo muze konkurovat Columbovi v nabusenosti sve oficialni kary. 7/10 (03.06.2010)

Rád by som vedel, ako sa volá psychická porucha, ktorou trpia tieto nešikovné postavičky v groteskách. Nezasmial som sa ani raz, ale filmu sa nedá uprieť, že pôsobí pohodovo. Jednu hviezdu dávam práve za to. Tento prvok tu má však čiastočne na svedomí pekné prostredie prímorského letoviska a príjemná hudba v pozadí. Čo ma aj vedie k druhej hviezde, ktorú dávam za ňu, teda za zvukovú stránku celkovo, ktorá bola predsa len celkom vtipná. A tretiu hviezdu napokon udeľujem Tatimu za to, že do role hlavnej postavy s nevábne prejavujúcim sa intelektom obsadil sám seba. Videné v rámci Season Challenge Tour (týždeň s Rogerom Ebertom). (04.11.2015)

Donedávna bylo pro mne jméno předního francouzského tvůrce Jacquesa Tatiho-Tatiščeva prakticky zcela neznámé. Objev osobitého, výrazného spolutvůrce filmové vlny šedesátých a sedmdesátých let v tomto odlehčeném díle nejvíce naznačuje své ovlivnění italským neorealismem (zvlášť se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ). Známky jakési vyvázanosti z času se objevují i zde a koncentrují se do hulotovské postavy, jejíž namnoze mlčenlivá málomluvná přítomnost na stříbrném plátně poměrně dlouho ztěžuje diváckou orientaci. Kumulace absurdních příhod, které se soustředí kolem Hulotovy postavy, postupně začíná rozplétat zdánlivě nezúčastněný pohled kamery a z šedivé mozaiky jejích záběrů a scén se postupně vyjevuje pečlivě zachycovaná absurdita prvních projevů rodícího se konzumismu blahobytu tzv. zlatého věku třetí čtvrtiny minulého století. Tati se tu projevuje jako česká obdoba umění všedního dne a hulotovská zkratka má v sobě zřejmou souvislost s proslulým hrabalovským strýcem Pepinem. I hulotovská realita je francouzskou formou pábení. Křehký romantismus, kořenící ve skutečnostech a projevech dvacátých a třicátých let minulého století, malost, která je současné i svébytnou velikostí, to všechno vytváří skutečnost, která je až důvěrně známá a charakteristická také pro projevy a díla české a slovenské avantgardy stejné doby. Tatim a Hulotem se mezi nás znovu vrací básnicky poetický rozměr průměrného lidství, jež Tati současně nešetří i miluje. Je to laskavost a vlídnost, kterou dnes postrádáme - někdy až bolestně - a kterou i při této neopakovatelné osobité francouzské příležitosti opakovaně pokorně nacházíme. Okruh Tatiho herců i spolupracovníků z hlediska mých velmi laických vědomostí o francouzské kinematografii tak naznačuje silnou tvůrčí osobnost, která i dnes dotváří francouzský národní charakter o jednu jeho zvlášť důležitou součást. Hulotova socha (v našich poměrech se vybaví vznikající pomníky Járy Cimrmana), která se tyčí na pláži francouzského letoviska Saint-Marc v ústí největší francouzské řeky Loiry, tuto skutečnost symbolizuje i čtvrt století po Tatiho smrti více než výmluvně. A zřejmě nejen pro Francouze. (06.07.2008)

Jacques Tati je fakt ďábel. Rowan Atkinson se jím a tímto filmem inspiroval pro Prázdniny pana Beana, stejně tak sám pan Hulot je očividně následovníkem němých grotesek s Maxem Linderem, Busterem Keatonem a dalšími. Stejně jako jejich filmy jsou i Prázdniny pana Hulota černobílé a skoro němé. Moc se tu toho nenamluví, o to komičtější je dokonalá zvuková stopa. Zvuk pružiny otevírajících se dveří, skákání ping pongového míčku, bouchající výfuk... (22.03.2010)

Tati já jsme naladění na úplně jinou vlnu. Ne že bych neměl dobrou vůli, tohle je můj třetí pokus, v němž jsem se vydal přímo ke kořenům pana Hulota. A jen jsem si potvrdil svůj nezájem o celý tenhle formát, o Tatiho filozofii. Bylo tu pár povedených vtipů, to jo, ale nebavilo mě na ně čekat ani jsem se jimi nijak nekochal. (21.02.2017)