Posledná rodina

Prakticky bez chyby, ale jednu predsa len by som tejto snímke, ktorá mi vyrazila vo finále dych, vytkol: mňa neuveriteľne serie, ked' sedemdesiatročný chlap hrá o 20 rokov mladšieho. Nielenže to vidieť na každom jeho pohybe, ale to bije ukrutne do očí, až to bolí! P.S. Dawid Ogrodnik na konci filmu vypadá ako taký poľský Hunter. S. Thompson! (11.02.2017)

Takýto filmový zážitok a podmanivú, sugestívnu atmosféru dokáže ponúknuť len veľmi málo filmov. Niečo nezabudnuteľné, nepopísateľné, ochromujúce všetky zmysly diváka. Sedel som ako prikovaný, neschopný ničoho, len sledovať majstrovsky naturálne spracovanú drámu jednej rodiny, ktorá trvala cca 28 rokov. Nuž, nie nadarmo sa hovorí, že tie najlepšie príbehy píše sám život. A ten koniec páni.... ten koniec bol totálne zdrcujúci, zarezal do môjho vnútra ako nôž do masla. Pre mňa preto ide o jednoznačne ten najlepší poľský film a poľská kinematografia opäť raz potvrdila, že v našom stredoeurópskom regióne nemá žiadnu konkurenciu. (27.02.2017)

Pro mě osobně je Poslední rodina přesně tím filmem, který vás po svém skončení uvrhne do určité apatie a vy byste nejraději další hodinu jen někam zírali a skládali si v hlavě myšlenky. Když spatřím v profilu jakéhokoliv snímku přívlastek "životopisný", obyčejně mě semkne kopřivka spojená se vzpomínkami na všechny ty zážitkové faily, které reálné události převedené do filmové podoby povětšinou způsobují. Scénář a ztvárnění Poslední rodiny však jde zcela jiným směrem a stává se jakýmsi mixem rodinné psychoanalýzy s výpovědí doby a života ve Východním bloku. Neutěšená depka, silný pocit protékajícího času mezi prsty a zamyšlení nad tím, zda není co zlepšovat na našich rodinných vztazích. 8/10 (27.09.2017)

Ve chvíli, kdy je film zbytečný, protože je to tisící polská variace na totéž téma, je mi jedno, jak zaumná filmařina při něm přišla nazmar, poplatná plytké, a pokud takto pouze opakovaně, pak už člověka a tvůrce nedůstojné tezi. Zas mě jenom namíchnul, je to prototyp polských ufňukaných filmů z ušmudlaného, lepkavého prostředí, postavených na té blbé premise, že každý má právo na svoje patologie, atavizmy a špíny a na to, aby v nich shnil, a především na slabošství, s nímž se to bez přemýšlení a bez práce na sobě rovnou vzdá, zbývá pak jen rezignovat a nějak se prakticky zařídit a vzájemně se v tom rochnění podporovat a utvrzovat. A krom toho to až nejapně připomíná Amatéra, kdy starší chlap dostane kameru a všecko to točí. Čili už nic nového pod sluncem, další Polák, který se zhlídnul v babrání. (Proto mám o tolik raději rumunskou kinematografii, kde v podobně handikepované realitě vznikají skutečné, odvážné skvosty, nesentimentální a mnohdy geniální.) A Hanekeho vznešenou Lásku to staví naruby, či dokonce ignoruje a zazdívá, jako by nikdy neexistovala, neřekla v tomhle dialogu své a neukázala v magické přitažlivosti člověka vnitřně poslušného vyššího nároku, který teprve vede k nezaměnitelné kráse a úctě a sblížení ve spolupráci u pochopení daru života, k míru a pokoji - mladý pán Matušinský to chce umanutě oslyšet, odstrkat, jako líný harant, skrze onu zvrácenou základní tezi o přijetí každého hnusu a slabošském otročení zvrhlostem v bídě, vzájemném se unavování a ubližování, protože na to máme přece všichni právo (ech!), jež postavíme na piedestal, takže se pak i starání se o svoje staré rodiče nebo partnera stává trpným břemenem beze smyslu, které se ale bez keců táhne až do ošklivého konce... stejně jako právo na sebeurčení třeba sebevraždou... Hm. Upatlanost povýšená na právo, z lenosti, z vnitřního strachu z práce na sobě a strachu toužit po čemkoli vyšším, z toho tiku, že je lepší to rovnou všecko vzdát, kyselé hrozny, užírání se a zpíjení malostí. Zkrátka další takový, kdo sebe a celý svět chce utvrdit, že člověk se sebou nemusí pracovat a kultivovat se, starat se doopravdy. Stačí, když obraz bude formálně precizní, jeho obsah je každého soukromá, sobecká věc, jak život kolem sebe a v sobě zohaví. Aj. To je zlé. *~ (12.06.2017)

Filmu se říká „zázračný debut“ a tato historie vymírání jednoho rodu vás na dvě hodiny přiková před plátno (obrazovku). Navíc je podle skutečné události. Hlavní postavy jsou otec, který prosazuje soulad v rodině a syn s psychotickými ataky své psychózy a se sebevražednými pokusy, které bere rodina s klidem i jeho hlášky jako „chtěl bych být velitelem koncentráku“, nebo jeho sexuální dobrodružství, která odvádějí příběh jinam. Černý šibeniční humor funguje jako psychická obrana proti osobním problémům. Babičky se hádají, která ulehne jako první v rodinné hrobce a tipují svého vnuka. Příšerné bezútěšné novostavby z nichž hrdinové nevyjdou ven navozují depresivní náladu a přitom o politice se nedebatuje. K silnému účinku tohoto soukromého vesmíru to úplně stačí. Rodinka nepůsobí efektně ani uměle. Na dobovém putování rodinky 80. a 90. lety, kdy se rodinka maskérsky téměř nemění, vidíme již tehdejší náklonnost Polska k Americe. Navzdory únavnému zachycování každého rodinného rituálu a prodlužování osudové linky je celek soudržný. (30.09.2018)