Číslo sedmnáct

Přepsáno v červenci 2018. Číslo sedmnáct je svižnou a odlehčenou kriminálku. Příjemně pobaví i dnes, pokud přistoupíme na Hitchcockovu hru s nejasně proměnlivou identitou osob. Nejednoznačnost pomáhá tvarovat atmosféru napětí. Potěší stínohra a zatajování dechu. Rychlý pohyb vpřed přispívá ke potřebnému spádu výkonu děje, který se žene dychtivě do finále i objasnění. Barton nabyl svou konečnou podobu a slaví velkolepý triumf. První na scéně je Forsythe (sympatický John Stuart), zvědavý mladík uprostřed mystéria. Ticho je přehlušeno nehybným tělem a tma přihazuje na špatně osvětlený parket další tanečníky a při měsíčku se hledá ukrytý poklad a lákavé tajemství. Druhým na scéně je Ben (příjemný Leon M. Lion), prosťáček, hledající úkryt vlastní chudobě. A jediným jeho cílem je přitom pouze zmizení z dosahu životu nebezpečné nejasnosti. Je nejodlehčenější částí kriminálního napětí. Třetí postava spadne z nebe. Rose Ackroyd (příjemná Ann Casson), odvážné děvče, hledá svého nepřítomného tatínka. Zazvoní zvonek, a Brant (zajímavý Donald Calthrop) přichází na noční prohlídku opuštěné nemovitosti. Jeho doprovod, elegantní Nora (sympatická Anne Grey), je skoupý na slovo a ve strachu hledá skulinku k vyklouznutí. Šestá postava Henry Doyle (Barry Jones) se sebevědomou drzostí vyhlíží svoji šanci k získání bonusu. Další postava Sheldrake (Garry Marsh) musí k obraně vlastních zájmů používat pádné rány pěstí. Poslední výraznější postavou je Ackroyd (Henry Caine), provětrávající na malý okamžik zatuchlé ovzduší proměnlivosti identit. Číslo sedmnáct je žánrovou zábavou. Kriminální film je odlehčený humorným nadhledem, ozdobený rychlostí pohybu a s rozkošnou hravostí zaměňuje identity. Osvěžující zábava. (21.08.2009)

První půlka filmu je veskrze slušný thriller, obzvlášť na svou dobu. Bohužel každou příbívající minutou se film řítil čím dál níž v mém hodnocení a to především díky dosti nepřesvědčivému a hlavně zamotanému ději, který se sice částečně na konci rozmotal ale stejně už to celkový dojem z filmu nezachránilo. Jinak mimochodem bych ale neřekl že film pochází z roku 1932, tipnul bych to spíše tak na rok 1928 nebo i níže, někde do němé éry. 55% (27.01.2009)

Hitchcock a jeho filmová reč a forma. O tom to je, pretože zápletka s ukradnutým náhrdelníkom ani v roku 1932 neprepisovala scenáristické učebnice. Prvej polovici dominuje striktná vertikalita, pretože postavy chodia/bežia hore/dole schodmi, pekne točitom a snímanom pomocou tieňov, aby sme sa cítili pomaly ako v horore. Tej druhej dominuje zase prísna horizontalita a to nie hocijaká; ide sa veľmi rýchlo autobusom, vlakom a končíme na lodi. Niektoré súboje sú nakrútené ako groteska a miniatúry sú skrátka kúzelné. (08.01.2023)

Dej filmu sa dá v zásade rozdeliť do dvoch časti, na tú v mysterióznom dome a tú vo vlaku. Každá má plusy i mínusy. Časť v dome má obstojná atmosféra a nádych trilerových prvkov, aj keď príliš veľa postáv, vo vlaku ide viac o akciu a rýchle tempo. Komediálna postava bezdomovca je trochu ako päsť na oko - nie každému ulahodí. Záver s modelíkmi vlakov a okolia môže z dnešného pohľadu pripadať smiešne, ale napr. scéna kolízie na trajekte bola spravená celkom fajn. (30.09.2018)

3/4 filmu se odehrávají ve starém prázdném domě, kde se divák pokouší nalézt nitky příběhu, jak jinak divadelní hry. Obdivuju, jak Hitch dokázal natočit tak úžasně vygradované napětí už v roce 1932. Obrovskou slabinou je zmatený děj, který se sice na konci jakž takž vysvětlí, nicméně to kazí výsledný dojem (nutno napsat, že scénář je z Hitchovy tužky... asi neměl svůj den). Zběsilé finále ve vlaku a autobusu patří k výrazným kladům Hitchových raných filmů. (05.09.2007)