Svoboda podle Ságla

Zorka Ságlová
Malířka, textilní výtvarnice a land-artistka Zorka Ságlová (dívčím jménem Jirousová) se narodila roku 1942 v Humpolci. Otec Josef Jirous pracoval jako finanční úředník a matka Bohumila byla modistkou a externí učitelkou-vychovatelkou v dětském domově. Zorka měla o dva roky mladšího bratra Ivana, který se později stal uměleckým teoretikem a nejvýznamnější postavou českého undergroundu.

Malovala už od dětství a v čase dospívání ji velmi ovlivnil její starší bratranec, malíř, umělecký kritik a publicista Jiří Padrta. Vlastně díky jemu se rozhodla studovat umění. Po absolvováni humpoleckého gymnasia odešla v roce 1960 – jak pro budoucí zájemce o vysokou školu předepisoval zákon – na rok do pracovního procesu. Zorka se tak dostala na sever do Rumburka, kde získávala praxi v textilním podniku Bytex. V roce 1961 začala studovat v Praze Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (textilní ateliér Antonína Kybala), kterou ukončila v roce 1966. Už ve svém prvním období studia v letech 1961–63 se začala zabývat vlastní autorskou tvorbou blízkou informelu, která se od zhruba čtyřiašedesátého mění na abstraktní struktury vycházející z geometrických útvarů.

V roce 1964 si vzala za manžela dlouholetého přítele, fotografa Jana Ságla. První výstavou, kde se ocitly Zorčiny obrazy konstruktivní geometrie, byla v roce 1966 „Konstruktivní tendence“ v Jihlavě v Galerii Vysočiny. Na konci sedmašedesátého byla Ságlová (mj. společně mj. s bratrem Ivanem Jirousem, jeho ženou Věrou a Janem Ságlem) členkou týmu výtvarníků a teoretiků umění okolo psychedelic-rockové skupiny The Primitives Group – jejich první společnou akcí bylo snímání masek hudebníků pro jejich vystoupení na 1. Československém beat festivalu.

V roce 1968 se Zorka zúčastnila společně s dalšími výtvarníky výstavy „Nová citlivost“, která postupně putovala z Brna (Dům umění, jaro), přes Karlovy Vary (Oblastní galerie, květen–červen) až do Prahy, kde byla uvedena s podtitulem Nová citlivost – Křižovatka a hosté (Mánes, červenec-srpen). V listopadu se pak manželům Ságlovým narodila dcera Alenka, což se stalo v čase, kdy Zorka připravovala kostýmy pro The Primitives Group na jejich koncert na 2. Československém beat festivalu. V březnu devětašedesátého pak Jirous objevil další psychedelickou skupinu Plastic People of The Universe, na jejíž koncert všechny přátele pozval. Hned druhý den se Plastici a Primitivové spojili v první Zorčině land-artové akci „Házení míčů do průhonického potoka“ – to bylo poprvé a zároveň naposledy, kdy se členové obou kapel společně podíleli na nějakém uměleckém projektu (většina Primitivů v příštích měsících emigrovala).

Kamenem úrazu se pro Zorku Ságlovou stalo léto 1969. Tehdy se v Galerii Václava Špály uskutečnila výstava „Někde něco“, v jejímž rámci Zorka, jako jedna z vystavujících umělkyň, nechala navést do galerie balíky slámy a hromadu sena, které s přáteli po galerii rozhazovala a vznikla tak instalace „Seno-Sláma“, z níž se vzápětí stala kontroverzní záležitost. Vysloužila si nenávistné a vzteklé reakce od oficiálních kulturních orgánů a tisku a bohužel také od umělecké a kritické obce. Té vadilo zejména to, že Zorka přivezla do galerie jakoby „přírodu“ a „práci“, což obé vydávala za umění. Ihned byla vyloučena ze Svazu výtvarných umělců; naštěstí se jí zastal tehdy již světoznámý výtvarník a básník Jiří Kolář, když prohlásil, že jestli je ona vyloučena, on sám z SVU vystupuje také. Tím by samozřejmě SVU přišel o svůj kredit, a tak bylo Ságlové členství vráceno. Přesto jsou tací, kteří se domnívají, že právě tato instalace ve spojení s odsudky (a později samozřejmě s bratrovými aktivitami v undergroundu) byla hlavní příčinou její následné profesionální izolace, která trvala prakticky až do roku 1989.

Přesto se v roce 1970 uskutečnily její další land-artové akce, které však byly realizovány již neoficiální cestou: nejprve se jednalo o happening „Pocta Gustavu Obermanovi“, provedený v Bransoudově u Humpolce, což obnášelo 28 ohňů zapálených ve sněhu coby poselství jednomu polozapomenutému humpoleckému rebelovi z dob nacistické okupace. A v témže roce pak proběhlo „Kladení plín u Sudoměře“, což měla být vážná i ironická reflekce činu husitských žen před slavnou bitvou. K land-artu se Zorka vrátila ještě jednou, když v roce 1972 uspořádala happening „Pocta Fafejtovi“, který byl věnovaný pražskému drogistovi a výrobci ochranných gum. Spřízněné máničky z okruhu skupiny Plastic People prostě odjely na opuštěnou tvrz Vřísek, v Zahrádkách u České Lípy, a tam pak z jejích oken vypustily do přírody asi 500 nafouknutých preservativů. Jestliže první land-artové akce Zorčin muž Jan Ságl dokumentoval fotograficky, Poctu Fafejtovi již natáčel osmimilimetrovou kamerou.

V letech 1976–1986 se Ságlová věnovala tvorbě monumentálních tapisérií. První dokončila v roce 1979, měla název „Krajina se Sfingou“. Následovalo Zorčino „králičí“ období, kdy využívala motiv králíka i s jeho kulturním kontextem: v roce 1980 realizovala akci „40 králíků“ v rámci projektu „Vítr a projekt“ na Křížovém Vrchu u Rudy. V tomtéž roce vytvořila tapisérie „Krajina s modrým králíkem“ a „Králíkárna“, v roce 1981 to byly „Krajina s červeným králíkem“ a „Velká králíkárna“, v dvaaosmdesátém tapiserie „Pocta Rudolfu Schlatauerovi“, o dvé léta později „Krajina s měsícem“, v roce 1986 „Velký králík“.

V roce 1982 získali manželé Ságlovi povolení vyjet na Západ, kam pak díky Honzově práci pro Artcentrum mohli jezdit pravidelně. Zároveň se Zorka začala po vzoru svého manžela věnovat fotografování: jejím prvním fotofgrafickým cyklem je „Hrdina civilizátor“, přičemž oním hrdinou není nikdo jiný než – králík. Cesty do zahraničí Zorku postupně nabily novou energií a ona se od tvorby tapiserií vrátila zpět k malbě – i zde byl pro ní častým motivem králík. Na konci osmdesátých let se její práce objevily na některých neoficiálních výstavách: v roce 1988 v Realistickém divadle v Praze a projekt „11 045 králíků“ v drogerii Zlevněné zboží v Brně (za níž stál divadelník Petr Oslzlý), videodokumentaci z akcí pak učinil Jan Ságl. V devětaosmdesátém měla výstavu v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Praze.

Od devadesátých let výše se Zorka soustřeďovala na konceptuální průzkum mytologických významů králíka, na symboly čínské mytologie (stavěné zejména na principech jing a jang) a na tvarové elementy, vycházející z archeologických kreseb. V tom čase již mohla oficiálně vystavovat, jmenujme tedy některé z výstav: V roce 1990 v Galerie Coupole, Neu-Isenburg, SRN; Opatov, Praha; Ústřední kulturní dům železničářů, Praha (kurátor I. Janoušek); GU Karlovy Vary (J. a J. Ševčíkovi, V. Jirousová). V roce 1992 „Králíci“, (s Franciskou Krammel); Alberndorf i. P., Rakousko; Galerie MXM, Praha; „Retrospektiva (1965–1992)“, Galerie Stará radnice, Brno (J. Valoch); „Tapiserie a kresby“, Sovinec. Ve třiadevadesátém Galerie Coupole, Neu-Isenburg, Německo. O rok později „Krajiny – zátiší“ v Galerii MXM Sokolská 26, Ostrava, Centrum kultury a vzdělávání, v roce 1995 „Zorka Ságlová 1965 – 1995“ v Galerii Výtvarného umění Litoměřice. Ve druhé polovině devadesátých let to bylo ještě několik výstav střídavě v Praze a v Brně.

Zorka Ságlová zemřela v roce 2003.