Klient

Výborný thriller. Klient Asghara Farhadiho byl prvním filmem íránské kinematografie, který jsem viděl a hned napoprvé jsem měl tu možnost vychutnat si ho v celé své kráse v kině na velkém plátně, kam Klient, přestože se jedná prakticky o komorní snímek, rozhodně patří. Farhadiho film se dá jen velmi těžce zařadit do určité žánrové skupiny. Na jednu stranu jeho děj, pomalé tempo, postavy (manželský herecký pár) a komorní stylizace zasazená do prostředí Teheránu, by mohli otevřít cestu označení jako "sociální drama." Farhadi však pracuje s mnohem vrstevnatější a podstatně rafinovanější zápletkou, přičemž na půdě prakticky jednoho bytu jedné manželské dvojice staví vedle sebe psychologický film (manželská krize), detektivku i mrazivý thriller. S proměnlivou atmosférou zachází režisér skvěle, stejně jako při vedení herců - Shahab Hosseini a Taraneh Alidoosti jsou výteční. Přesto, že se jedná o smyšlený příběh, Klient si zakládá na určité pravdivosti světa, ve kterém se odehrává, a do něhož nechává diváka velmi dobře nahlédnout. Myslím, že označení jako "film ze života" je poměrně trefné. I to může být důvodem toho, proč si Americká filmová akademie tento film vybrala jako vítěze Oscara v kategorie nejlepší zahraniční film. Klient je totiž filmem hovořícím ryze univerzálním jazykem a přesto neodvratně spojeným se zemí svého původu. Navíc v sobě schovává i otázky vztahové (celý příběh je v podstatě výpovědí o náhle narušeném vztahu dvou lidí, kteří se milují). Film, který má co říct, dokáže poutavě vyprávět a ještě mít prostor pro strhující okamžiky, si Oscara zaslouží. O Íránskou kinematografii se určitě budu v budoucnu více zajímat, a co se týče přímo Asghara Farhadiho, musím se někdy podívat i na jeho Rozchod Nadera a Simin. Jeden Oscar za nejlepší zahraniční film. (19.05.2017)

Jak se Farhadimu po většinu času daří vyhýbat divadelnosti a zbytečně nezdůrazňovat paralely s Millerovou Smrtí obchodního cestujícího, v posledním aktu filmu padá řetěz a láme se v uondané bytové drama, tažené k zemi doslovností, statičností, snahou vše doříct a zkratkovitým jednáním dosud rozvážných postav. Vyjma nezvládnutého konce jde o herecký silný, (skoro hororově) napínavý a vícevrstevnatý portrét restriktivní společnosti, ve které se střetává tradice s modernitou, všichni se cítí zranitelně a provinile (ať za to, co udělali, nebo za to, k čemu se neodvážili) a neustále, nejen na jevišti, nosí masky. Přestože film nese některé znaky thrilleru a odvíjí se po vzoru detektivky, odhalení mužovy identity ale není cílem vyprávění a jako takové ani nepřináší žádnou katarzi. Pro Farhadiho je podstatné, jak se po ztrátě dosavadních jistot „vybarví“ jednotliví aktéři. Stejně jako ve svých předchozích filmech přitom nechává na divákovi, aby vynesl ortel. Situaci nám nijak neulehčuje novými odhaleními, zpravidla vedoucími naše sympatie k jiné postavě. Prostředí, na němž jsme závislí, ale kterému zároveň nelze důvěřovat, chytře využívá jako metaforu lidské mysli. Zejména při vynášení soudů nad druhými rádi zůstáváme v zajetí vlastních představ o tom, co se sluší a patří, a nejsme schopni situaci nahlédnout očima toho druhého. 70% (11.01.2017)

Dvě třetiny jsou uondaná bezemoční nuda. Pak Emad najde násilníka a během 20 minut se odehraje vše dobré, co ve filmu bylo. Určitě by mě víc zajímalo to potom, než to před tím, z čehož vyplývá, že nejsem cílová skupina tohoto snímku. Což znamená, že jasně nemám předpoklady stát se akademikem vybírajícím filmy na Oscara. Já bych ho určitě mnohem raději dala Tonimu Erdamnnovi, ale úplně nejraději V písku - Příslibu svobody. (26.01.2019)

Je zajímavé, kolik výrazných autorských festivalových snímků vzniklo v roce 2016 na stejných základech. Neznámá dívka bratří Dardennů, Zkouška dospělosti Christiana Mungiu i Farhadiho Klient budují téma filmu na rovině sociálního dramatu obyčejných lidí, jejichž život naruší násilný čin. Jeho podstata však není zcela jasná a hlavní postavy se tak s pomocí jakési detektivní zápletky pokoušejí nalézt pravdu, která se ale ve všech případech vyjeví jako neuspokojivá a určitá míra viny se pomalu ale jistě přesouvá na hlavního hrdinu. Zajímalo by mě, jestli je to přirozený souběh okolností a nezávisle na sobě tak tvůrci reagují na dobu okolo nás, anebo se jedná o čirou náhodu. Faktem je, že vítězem je u mě stále rumunská Zkouška dospělosti. Farhadi nicméně nenatočil špatný film. Nemá sice takový drive jako Rozchod Nadera a Simin, dokáže ale i tak působivě vygradovat děj a zanechat v divákovi hořkou pachuť. Na Oscara to však za mě není. 7/10 (30.05.2017)

Styl je jevištní bytově divadelní. Střízlivě civilní výraz pomáhá režisérovi budovat výbušné napětí ze zdánlivě idylických chvilek, třeba při dětské návštěvě u večeře. Kvůli konečnému efektu se zápletka poněkud uměle komplikuje, nicméně pointa ve finále nese vedle originality i čistou sílu – jako vždy, když se volí mezi trestem a slitováním. Režisér za tento film dostav svého už druhého Oscara nechápu, pro tentokrát slavnostní ceremoniál bojkotoval kvůli Trumpovu přístupu k cizincům z muslimských zemí. Muslimů a jejich agresivního náboženství se všude bojí a Trumpovo rozhodnutí se mi zdá logické. Já u nás muslimy také nechci. Jsou známí tím, že se nikde nepřizpůsobí místní kultuře a vytváří izolované komunity. Před zákony země, kam přišli dávají přednost zákonům svého Boha. Dalo by se říct, že praktickým realizováním Koránu vznikne ráj Islámského státu. (11.04.2020)