Loutky

Takeshi Kitano natočil hlavně po vizuální stránce krásný film, ve velmi pozvolném tempu, který tvoří tři povídky, každá z nich velmi smutná a každá popisuje jiným způsobem nešťastnou lásku.I když jsou příběhy samostatné, několikrát se ve filmu prolínají a pokud je člověk jen trochu pozorný, nemá vůbec problém se ve snímku orientovat. Konec mě sice malinko zklamal, ale i tak horší 4 hvězdy. (23.07.2014)

Chtěla jsem říct, že ten film mě jako osoba dlouze a silně objal, ale to není pravda. Ten film se mnou jako osoba dlouho mlčky chodil lesem. Nicméně obojí jsou gesta beze slov a to je to klíčové. Stejně jako i u jiných japonských filmů mám dojem, že jsem ho už dávno viděla, že ho mám v srdci teď a že tam byl i v tragediemi posedlém dospívání a že tam byl zkrátka odjakživa. Za zejména delikátní považuji, jakým způsobem Kitano pracuje s informacemi a dávkami jejich sdělování, do toho patří hudba, obraz i příběh. A také ho miluji za to, jak si uvědomuje význam ticha. ♥ (31.03.2015)

Začátek jsem moc nechápala, připadalo mi to příliš roztahané a neuspořádané, ale pak jsem se do příběhu dostala a užívala si ho. Je prostě zvláštní. Je lyrický, alegorický, originální a plný emocí. Příběh jde ruku v ruce s překrásnou vizuální stránkou. Někomu možná nebude sedět pomalé tempo, typické jsou dlouhé scény, kde se děje pořád to samé nebo vůbec nic, ale i v tom se skrývá síla. Nelze doporučit každému, avšak rozhodně má na to, někoho oslovit, protože je to krásný film. (25.09.2010)

Těžká romantika po japonsku aneb ujetý slepenec příhod ze života vyšinutých nešťastníků, jejichž složky Kitano vyhrabal ve zdravotních kartách archivu psychiatrické léčebny někde v Okinawě. Zajímavým se jevil snad jen příběh oddanosti v podobě donášky sobotních obědů pro yakuzáckého bosse, který se zpozdil o celý život, další epizody, i přes svou tragiku a morbiditu, zely sice uměleckou, ale emocionální prázdnotou, stejně, jako nádherná příroda kolem, jejíž krása ztrácela ve spojení s dějem kouzlo. Napříště si vychutnám kvetoucí japonskou třešeň v záběrech National Geographic bez toho, aby mi tam zacláněli dva mimoňi na šňůře. (26.03.2010)

Lyrický, obrazově tradičně asijsky barevný a krásný, smutný a dojemný příběh ze země vycházejícího slunce. Oceňuju, že narozdíl od jeho západních kolegů Kitano nesahá k nabízejícímu se ulepenému patosu, dokáže vyprávět obrazem bez zbytečných, dlouhých dialogů a neuchyluje se k divácky přátelštějšímu happy endingu. Přes to všechno mě však kdovíproč nezasáhl tak silně jako většinu zde hodnotících. 60% (01.03.2007)