Potomkovia ľudí

Tak to bychom měli. Ty tři hvězdy rozhodně nejsou způsobeny nadměrným očekáváním, na to už jsem opatrný. Ani to neznamená, že je film špatný. Prostě jen není zas nijak excelentní, což je škoda. Výchozí myšlenka a precizní technické zpracování (ty dvě dlouhé scény bez střihu opravdu stojí zato) si přímo říkají o chirurgicky precizní scénář a propracovaný děj. A to je kámen úrazu. Zaprvé ta údajně silně totalitní společnost není až na pár detailů (všudypřítomná varování před zločiny, závory a ploty) nijak přesvědčivě zpodobněna. Přitom při vší té totalitě z lidí celkem nevyzařuje žádný pocit ohrožení, nadvláda i odboj se se vlastně točí jedině kolem imigrantů (a říkám si jestli by je spíš v takový situaci nepotřebovali), Ryby a jejich velitelka si po Londýně vykračujou jak na pikniku, žijou si vesele na statku u silnice a tak vůbec. A zadruhé. Motivy postav a jejich reakce byly někdy velmi, řekněme podivné a nelogické. Například když Kee jen tak Theodorovi uvěří, že jí chtejí Ryby zneužít a dítě jí sebrat. A celá ta cesta za nějakým Human Projectem, o kterém vlastně nikdo nic neví, byla jen takovou berličkou na to, jak protáhnout diváka zajímavými lokacemi. Navíc přestože se děj a akce snaží tvářit ultrarealisticky, stejně se zas našlo místečko si uprostřed hvízajících kulek vylévat své dojmy. A když bylo to dítě pro všechny tak důležité, jak to, že je ti vojáci při tom dojemném odchodu z bojiště nesebrali? Všechno to by se dalo ovšem přejít, kdyby následovala nějaká opravdu dobrá pointa nebo prostě působivý konec, což bohužel nenásleduje, naopak konec je nemastný neslaný, jak píše Gimp, tedy až na dětské hlasy v titulcích. Vzato kol a kolem, Potomci lidí jsou výbornou vizuálně technickou pastvou s velkým potenciálem, ale bohužel silně nedotaženým scénářem. (10.11.2006)

Potomci lidí nejsou dokonalí - tak jako třeba United 93 nebo Clerks 2 - a přesto jsou mnohem zásadnější. Cuarón napsal další kapitolu filmových dějin, když zachytil budoucnost v tak neuvěřitelně živém obrazu, že všechny filmy posledních let o apokalyptických budoucnostech, utopiích, antiutopiích nebo totalitách blednou závistí (což platí i pro tolik velebenou Vendetu, jejíž televiznost a plochost vyniká právě ve srovnání s Potomky). Přitom měl Cuarón mnohem těžší úlohu než řada jeho kolegů - zachytit skutečný svět o dvacet let později (nebo potenciálně "skutečný", jednu ze snadno uvěřitelných verzí). K výzvě však přistoupil bez přetvářky a bez příkras, čímž se vyrýsuje nesmírně děsivá tvář budoucnosti, která přitom vypadá naprosto věrohodně a samozřejmě. Přitom jsou moudře akcentována nejpodstatnější témata dnešní doby (migrace, terorismus...) a do všední reality je zapracována veškerá nelidskost, tyranie i všudypřítomná anarchie. Cuarón navíc předvádí naprosto neuvěřitelné kousky, které vrcholí hlavně ve scénách útoku na auto a průniku skrze válečné pole. Vyniká ruční kamera, parádní triky i herecké výkony, a přesto se neztrácí komplexní filmový dojem a pocit, že jen sledujeme jeden výřez z hroutícího se světa. Zásadní dílo, které by měl vidět každý filmový fanoušek, tím spíš zájemci o střih nebo kameru... A i napodruhé nesmírně inspirující, teď už opravdu "bezchybný" zážitek. Jasný film roku. (11.10.2006)

Určitě existují chytřejší a hlavně záživnější postapokalyptické vize budoucnosti, ale Cuarón si to v klidu uhrál přes revoluční technickou stránku, která v kombinaci se zběsilou Lubezkiho kamerou utváří geniální dílo. Od postav se toho moc nedozvíme. Většina scén je však značně znepokojivých a každého asi napadne podobná otázka. Jak to kurva mohl natočit? (18.10.2023)

|| Scenár: Alfonso Cuarón, Timothy J. Sexton, David Arata, Mark Fergus and Hawk Ostby, Clive Owen / The Children of Men by P. D. James | Hudba: John Tavener, Christophe Beck, Jeff Danna | Produkcia: Marc Abraham, Brian Grazer, Jeffrey Katzenberg, Eric Newman, Iain Smith, Hilary Shor, Tony Smith, Ron Howard, Thomas Bliss, Armyan Bernstein, Jake Eberts | Distribúcia: Universal Pictures, DreamWorks | Štúdio: Strike Entertainment, Relativity Media, Hit and Run Productions, Imagine Entertainment | Rozpočet: 76 miliónov $ | Tržby: 69,959,751 $ || Viac než ťažký film. Ale ja nerád trpím... Nič to ale nemení na fakte, že je to vybrúsený kus, s obrovským nadhľadom a osobným šmrncom Cuaróna. Už dávno som tak nikomu nedržal palce, ako Theovi a Kee... (25.06.2011)

Na tento film je sebevětší množství slov množství nedostačujícím. Mimořádně talentovaný mexický režisér Alfonso Cuarón pojal tuto depresivní vizi budoucnosti podobně vyhraněně realistickým způsobem jako Paul Greengrass Let číslo 93. Navzdory ubíjející ponurosti a naprosté neúctě k životu, jsou Potomci lidí filmem o naději. Cuarón své filozoficko-náboženské sci-fi drama pojal coby divokou akční jízdu, kdy hlavní hrdinové neustále před něčím prchají, bojují o holý život, na dlouhé dialogy není čas. Osudy budoucích (dost možná) zachránců světa vám však díky skvělým hereckým výkonům nejsou ukradené. Je sympatické, že Cuarón nepodléhá obvyklým hollywoodským zákonitostem o rozsáhlosti a významnosti té které role, dokonce se nebojí odpravit před polovinou filmu jednu z největších hvězd filmu. Rozhodně nelze psát o Potomcích lidí a nezmínit jejich obrazové ztvárnění. Celková ušmudlanost světa budoucnosti teprve ve spojení s kamerou Emmanuela Lubezkiho nabývá těch správně děsivých proporcí. Mezi ty vůbec nejlepší scény nejen filmu, ale celého roku 2006, bych se nebál zařadit zhruba osmiminutové „vyhýbání se kulkám“. Všude neskutečný chaos, tanky, výbuchy, zdi se bortí, Theo (hlavní hrdina) skáče za zbytky obranného opevnění, kamera s ním, za chvíli je potřísněna krví náhodné oběti a takhle to pokračuje ještě dalších pět minut, se stále zakrvavenou kamerou – neuvěřitelné, neuvěřitelné! Absolutně nechápu, jak to Cuarón dokázal zrežírovat, buď je génius, nebo věděl, jaké trikové machry si vybrat. Ve filmu je slušné množství triků, na nichž je nejlepší to, že si jich ani nevšimnete (k velké nelibosti studia, které chtělo, aby peníze do filmu vražené byly vidět). Potomky lidí není třeba vnímat doslovně, ale třeba jako symbolické podobenství, jako biblickou alegorii o ztrátě a znovunalezení nevinnosti, každopádně to je film emocionálně mimořádně silný, oslovující diváky z řad mas i z řad mnohem kritičtějších cinefilů. Je podobně přelomový jako Let číslo 93, s tím zásadním rozdílem, že má podstatně blíž k hranému filmu než k filmu dokumentárnímu. Nebýt několika vypravěčských zaškobrtnutí (první polovina jako by se děla v opakujících se cyklech) a několika scén, jejichž potenciál nebyl dostatečně rozvinut (například Jasperova „nostalgická“), nejspíš bych ihned upravil své pořadí v žebříčku „the best of 2006“. 95% (04.01.2007)