Menandros & Thaïs

Žádný amatérský pseudopočin vzešlý z nouze, ale vědomě koncipovaná a především erudovaná variace na antické eposy. Je pravda, že řadit tohle po bok současných českých filmů tvůrců mladé generace, má pramalý smysl, ale pouze v tom, že experiment a poučená filologická hříčka nutně stojí stranou čehokoli, obzvláště pak konvenčních vyprávění, která okoukávají postupy na zahraničních festivalech. Vytýkat deklamaci záměrně teatrálnímu projektu lidí působících na moderním divadle, prostě znamená čiré nepochopení a nepřijetí konceptu. Přednosti filmu Antonína Šilara a Ondřeje Cikána spočívají v důsledném a poučeném následování antických eposů, nejen jejich vyprávěcí skladbou, typickými motivy a schématy, ale také jejich ahistoričností a vztahováním mýtického světa k soudobé realitě. Přesně řečeno tyto atributy film přejímá ze stejnojmenné Cikánovy knižní předlohy, kterou napsal po letech studií antiky. Adaptace k tomu ještě přidává nápaditá inscenační řešení jednotlivých scén a obrazů, kde se spojují postupy moderní scénografie, nápaditého inscenačního řešení mizanscény a punkové low-budget estetiky. Přičemž z kontrastu jakoby mýtického příběhu, moderního rozvedení a kreativního filmového zpracování vyvstává celek, který antické příběhy současně dekonstruuje, utužuje i s nadsázkou rozkládá. (11.07.2016)

Když moje babička okusí nějaké jídlo, které jí ne zcela chutná, ale zároveň uznává, že je zajímavé, netradiční a jistě někomu jinému chutnat může, řekne vždycky: ,,Je to zase něco jinýho..." A tak by zhruba zněl můj komentář k tomuto filmu, kdybych ho měl popsat jednou větou. Na jedné straně podmanivá vizuální stránka, originalita, spousta skvělých nápadů (babičky v panelákovém bytě!). Český film, jaký tu dlouho nebyl. Linie příběhu není kauzální, natož logická, a film přináší i obrazy násilí a erotiky, takže divák je podivně napjatý - nikdy nedokážete odhadnout, co se stane v následující minutě. Filmu se daří vyvolat smích, dojetí, strach, často jen pár vteřin po sobě. Na druhé straně ale stojí přepálená stopáž (a s tím související padající tempo), tápání dramaturgické i scenáristické. Pocity umělecké onanie. Sami tvůrci na besedě po filmu řekli, že tématem je velká láska dvou lidí, ale to je tak zhruba všechno. Spíš byli vedeni touhou natočit to jinak, než je u nás obvyklé. To je sympatické, ovšem pouhá snaha udělat něco jinak nestačí. Nadprůměrné hodnocení dávám proto, že bych chtěl tento pozoruhodný experiment vytáhnout ze zdejší modré šedi. Jde jednoznačně o vykročení dobrým směrem. Kdyby se napříště k vychytanému vizuálu přidal i silný obsah, mohl by to být skutečný sukces. (14.08.2016)

"Mohli bychom natočit velkolepý 'antický' epos, akorát na něj nemáme prostředky a ani schopnosti, tak si z toho aspoň uděláme nebetyčnou prdel!" (aneb Ztraceni v Mnichově strikes back) Ona taková kombinace patetického přednesu, doprovázeného hláškami jak z Pár pařmenů, celé v kontrastu se skutečně sledovaným obrazem, je samozřejmě vtipná sama o sobě. Nápadů rvoucích rozmnožovací orgány měl scenárista vůbec přehršel (geniální čarodějnice a jejich sada smaltovaných hrnců, Menandrovo vypadnutí z role během mučení/operace, králičí farma...); ale když já mám stejně pořád pocit, že se tvůrci při natáčení bavili asi 129x víc než já (za těch voe nekonečných 129 minut) a asi jim, parchantům, trochu i závidím... (25.03.2016)

Upřímně řečeno jsem z toho byl dost nesvůj a polovinu stopáže jsem ten film regulérně nesnášel. Pak jsem trochu najel na jeho notu, když se začala stupňovat nadsázka, a nakonec, po pár dnech, se mi to skoro i jako konceptuální dílo zalíbilo. Lacinost, neochota stříhat a určité obžerství jsou patrné, asi se nebudu divit, když ten film bude někoho dost iritovat, ale mně to nakonec docela přišlo k chuti. (21.04.2016)

Neznám všechny filmy světa, ale jsem si skoro jistá, že snímek jako je Menandros & Thaïs ještě nikdo nikdy nenatočil. Podobá se to Vláčilově Markétě Lazarové a Údolí včel, Jodorowského Krtkovi nebo i filmovému jazyku Greenawaye: Ale zaprvé Menandros & Thaïs vznikal za zcela jiných podmínek – zpočátku undergroundově téměř bez rozpočtu – a zadruhé se ti šílenci Antonín Šilar a Ondřej Cikán rozhodli udělat opravdu všechno jinak, než se to běžně ve filmu dělá: Antika v divadelním abstraktnu, dlouhatanánské monology z offu v různých jazycích, braková krev v artových studiích, minimalistické bitvy podložené maximalistickou hudbou, různé kamery s různou kvalitou, tak dynamicky smíchaný zvuk, že to až bolí, babičky v paneláku místo tří Gorgón v bažinách atd. Všechny tyto prvky jsou nakombinované a nastříhané tak, že ženou kupředu tragický děj o lásce, která končí zoufale, protože ji osud nechce připustit. Já tento film miluju a podle reakcí diváků v kině nejsem sama. (10.05.2016)