Neviditeľný

"Dýchám páru... za zády, budem v páru... já a ty!" Hlavní čůza, pardon, hrdinka, sice byla nesympatická jako tma v peněžence, ale jinak parádní jízda naslepo! Pár technických návrhů pro příště, kudy tudy na neviditelného zmetka: místo osmipokojového bytu si pořídit mrňavou garsonku, kterou vždy po příchodu domů vystříkat malířskou barvou z tlakové nádoby... a je vymalováno... plus jistota, že tam čulibrk není. Pro sichr s sebou furt tahat pár sprejů na grafiti a samozřejmě to nejdůležitější - pořídit si slepého psa (ne slepeckého, volové, opravdu slepého :-), ideálně rotvajlera! (16.04.2020)

Šikovný Leigh Whannell natočil konečně první solidní letošní horor. Upgrade se mi sice líbil o chlup více, ale s Invisible manem se popral slušně a je už teď jasné, že se film zařadí do škatulky povedených Remaků. Elisabeth Moss předvádí silný ženský herecký výkon ( Patří sice mezi nejméně sympatické herečky a ikdyž se na ní nekouká 2x nejlépe, tak to alespoň nahrazuje solidním hereckým výkonem). S originálem políbený nejsem, takže jsem šel viceméně na slepo a příběh je dostatečně zajímavý a poutavý. Nejsilnějšími stránkami filmu je rozhodně hudba, která dotváří perfektní až intenzivní atmosféru, dostatek napětí a nečekané zvraty. Mínusem pro mne bylo pomalejší tempo v první polovině a taky jsem doufal, že se Whanell vyřádí v násilí, čemuž se překvapivě vyvaroval úplně a za to bod dolů. Spokojený, ale čekal jsem silnější tah na bránu. 8/10. (01.03.2020)

„Je pryč, Cecilie. Viděl jsem jeho tělo. Poslouchejte, nenechte ho vyhrát tím, že ho přivedete zpět k životu.“ Jenže Cecilia to vidí trochu jinak…Novým hororům se spíš vyhýbám, ale proč nezkusit nového Whannella, který mě do teď nezklamal, že. Neviditelný mě hned od úvodu bavil budováním atmosféry, spíš takové nenápadné, ovšem právě v tom je její síla. Chvilky napínání a uvolňování jsou načasované tak, aby byl divák v pozoru, ale přitom netrpěl lacinými lekačkami. Navíc si Whannell vyhraje s mnoha detaily (třeba takový zvuk u „procházky“ před dům je naprosto vypiplaný). A s výjimkou 2 momentů (nevyužití nalezené „možnosti“ či „laciný“ kód) jsem se opravdu dlouho dobře bavil. Jenže po cca 90 minutách se náhle hned 2 postavy začnou chovat tak debilně, že to začne jít s filmem sice pomalu, ale jistě z kopce (i detaily váznou). Závěr dojem zachraňuje, ale tam mám zas problém s jistým rozhodnutím, které je zcela v rozporu s tím, jak se do té doby ona postava chovala. Předchozí výtečný Upgrade byl o level výš, za mě tedy „jen“ slabší 4*. (28.06.2020)

Neočekával jsem od The Invisible Man vyloženě Hororovou pecku, takže ve finále, jsem celkem spokojený. Natočeno je to perfektně, budování atmosféry a napětí též, jen mi moc nesedla Elisabeth Moss, uměl bych si v této roli představit hezčí a sympatičtější blonďatou MILFku - hvězda dolů. Ale dnes je 4.4. a já mám narozeniny, takže tu čtyrku dám =) (scény v léčebně TOP) (04.04.2020)

Post-MeToo reinterpretace Wellsova Neviditelného muže, která proměňuje podtext mnoha slasherů a paranoidních thrillerů (toxická maskulinita je zlo) v hlavní text, a oproti předloze zohledňuje primárně hledisko oběti, ne útočníka. Scénář sice napsal muž (režisér Leigh Whannell), ale na základě konzultace s odborníky a oběťmi stalkerů a citových manipulátorů. K jeho doladění si pak kvůli co nejcitlivějšímu zohlednění ženské perspektivy přizval Elisabeth Moss. Nejděsivější je plíživější první polovina filmu, dávající nám zakusit, jaké peklo zažívá partner člověka s poruchou osobnosti i po (zdánlivém) ukončení vztahu, a trpělivě odhalující metody agresora. Ze způsobů, jakými Cecilii její ex psychicky deptá, ničí její kariérní vyhlídky a izoluje ji od její rodiny a přátel, aby prohloubil její bezmoc, mrazí i z toho důvodu, jak snadno by mohly být aplikované ve světě, kde neviditelnost zatím nikdo nevymyslel. (Pachatel této formy násilí se vzhledem ke své schopnosti přenést vinu na oběť ostatně často jeví jako někdo nepřítomný a neviditelný, kdo vlastně není.) Oproti jiným podobným filmům, které nás až do konce drží v nejistotě, jestli hlavní postava opravdu neztrácí kontakt s realitou (čili máme stejnou pochybnost, kterou se ve své oběti při gaslightingu snaží vyvolat manipulátor), zde od začátku víme, že Cecilie je v právu a její kognitivní schopnosti jsou v pořádku, což spolu s výkonem Moss a výrazně subjektivním vyprávěním posiluje naše přimknutí k ní i frustraci z toho, že ji nikdo nevěří, zatímco moc nad jejím životem s pomocí mrazivě promyšleného plánu krok za krokem přebírá někdo jiný. Druhá polovina filmu má blíž ke standardní vyvražďovačce a psychologická přesvědčivost v ní nápadněji ustupuje žánrovým konvencím, ale pořád jde v první řadě o to, co prožívá protagonistka. Díky zájmu o ústřední postavu skvěle funguje také finále, slastné tím, kdo a jak se v něm ujme vedení, i tím, jak prostě a přitom efektivně je zrežírované (což platí pro celý film, využívající namísto vizuálních efektů a lekaček nesmírně nápaditě těch nejzákladnějších stylistických prostředků hororových tvůrců: ticho a prázdné prostory, pomalé kamerové švenky, dobře načasované hlediskové záběry). Horor, který je v demaskování některých zdrojů dnešních společenských úzkostí srovnatelně důležitý jako před pár lety Uteč (už z toho důvodu, že žijeme ve společnosti důvěřující spíš těm, kdo dokážou dobře předstírat, než obětem předstírání). 80% (06.03.2020)