Bílý balónek

Malá Razieh by svojimi tak trochu rozmaznanými požiadavkami niektorých ľudí priviedla do šialenstva, lenže malá herečka je tak roztomilé dievčatko, že by ste kvôli nej aj predali celý barák, len aby ste jej kúpili napríklad koňa. A ona chce len zlatú rybku, čo na tom, že rybičky majú aj u seba v rybníčku. Film tým, že sa odohráva v reálnom čase a malej a jej bráchovi stavia do cesty prekážky, dokáže byť aj celkom slušne napínavý. A pod týmto povrchom máme aj nejakú tu zbierku iránskych charakterov, ktoré môžeme vnímať aj ako postavy iných generácií, akou je malá Razieh, pričom tieto konfrontácie vnímame očami decka, aj keď sme buď vo veku vojaka alebo krajčíra. (13.10.2017)

Minimalistická brilantní sonda do duše malého dítěte, jakou jsem snad v "západním" podání ještě neviděl. Devadesát procent filmového zážitku vám dá malá Aida, která doslova nesleze z plátna a ve své roli vám vyrazí dech bezprostředností a schopností zahrát cokoli, včetně velmi dlouhých spontánních monologů (jednoho napadá, kdeže je téhle herecké naději konec..). I v hodně netradičním a pro Čecha vzdáleném prostředí pro vás film na pár ulicích znovuobjevuje spoustu životní pravdy (scéna s hadími derviši). Vlastně ani nevím, proč nedávám za pět, snad proto, že Bílému balónku určitě nic nepřebývá a tak mám hloupý, nepodložený dojem, že mu ještě něco chybí. (13.02.2011)

Abbas Kiarostami nejen zřejmě hodně rozumí dětské duši, ale dokáže jako scenárista vygradovat v napínavé a pocitově náročné drama i takovou banalitu, jakou je z pohledů dospělých třeba jeden sešit a domácí úkol, jeden zavěsený klíč nebo jedna pětistovka. Mám pocit, že úplně nejpůsobivější je, když si svůj scénář zrežíruje sám a dodá tomu často jedinečnou vizuální poezii (Kde je dům mého přítele?), ale i v případě filmů dle Kiarostamiho scénářů točených jinými režiséry (jako Klíč nebo tenhle Bílý balónek) je to pořád silný zážitek a kdyby tohle byla moje první zkušenost s íránským filmem pro děti a mládež, asi jsem úplně ohromen. V prvních minutách mi film chvílemi připadal trošku průměrný, ale jak se stále více rozjíždělo malé, pocitově bezvýchodiskové drama malé holčičky, zážitek velmi rychle nabral na své síle. Krásný obyčejný příběh, silně lidský, do poslední chvíle napínavý, opět s tradiční ukázkou íránských reálií a skvěle rozehraný i v rámci epizodních postav. Jafar Panahi i díky svému velkému učiteli Abbasi K. rozhodně zabodoval již svým režisérským debutem. [85%] (19.09.2022)

Malá dívka a velcí muži. Zlatá rybka a papírová bankovka. Štěstí a smůla. Banální mikropříběh odvíjející se v reálném čase. Nestane se nic, co by se kdykoli nemohlo stát v ulicích skutečného Teheránu, případně úplně jiného města. Nic, co by nám bránilo uvěřit. Unikátní je na filmu dětská perspektiva. Dívenka v hlavní roli, přecházející přirozeně od pláče k úsměvu, je úžasná. Panahi dokázal zachytit úplně obyčejný a plně oprávněný strach dítěte, bezbranného ve světě dospělých. Politika, armáda a náboženství jsou pro něj druhotné. Kdo chce odpovědi na velké otázky, musí začít těmi malými. 80% Zajímavé komentáře: Traffic, asLoeReed (23.10.2021)

Divák, který je obeznámený s dílem Abbáse Kiárostamího, při sledování Bílého balónku snadno rozpozná podobnost s vlastními filmy íránského velikána, především s prvním dílem jeho Kokerské trilogie, filmem Kde je dům mého přítele?. Kiárostamího scénář k Bílému balónku, který s velkým úspěchem adaptoval Jafar Panahi, opět následuje jednoduché schéma: dětský hrdina se po úvodní domácí rozepři s rodiči sám vydává do světa dospělých, aby splnil úkol či dosáhl svého cíle. Zatímco ale malý Ahmed v Kiárostamího filmu vracel sešit svému spolužákovi, sedmiletá Razieh v Balónku touží po řádně velké novoroční zlaté rybce. Poté, co se vydává holčička i s bankovkou na nákup, peníze ale rychle ztrácí. Téměř celý film si pak vystačí s touto jednoduchou zápletkou, kterou však podává s mistrnou naléhavostí. Panahi zdaleka nespoléhá jen na přirozené herectví roztomilé představitelky Razieh, ale její konfrontace s okolím zobrazuje s citem pro dramatičnost situace. Bílý balónek tak představuje jeden z vrcholů (post-)neorealistických tendencí, který bez emočního vydírání dosahuje maximálního soucítění s přehlíženým protagonistou. (20.01.2014)