Druhá strana nádeje

Kaurismakiho styl je velmi osobity a me jeho filmy o ztracenych existencich proste bavi. Sice jim k dokonalosti temer vzdy neco chybi, ale u me dobry. Posledni jeho film resi aktualni tema a tedy zivotni peripetie jednoho Syrana kdesi ve Finsku. Tradicne absurdni, film se nesnazi cokoliv resit, staci se jen divat a bavit se. (10.05.2019)

Prvou stranou nádeje je dostať sa preč z krajín sužovaných konfliktami a biedou. Na druhej strane nádeje je sociálny systém. Napríklad ten fínsky. Prijímajúci azylantov a poskytujúci prácu. Do času, kým štát nezačne cítiť, že rastúce počty utečencov z arabskej časti Ázie začínajú predstavovať problém. Zamietnutých žiadostí o azyl pribúda. V tejto situácii sa do mesta zatúla hrdina nejednej z nocí, ktoré absolvoval strastiplnou cestou zo Sýrie až do Fínska. Pretĺka sa životom a azylovým domom, a snaží sa vypátrať zmiznutú sestru. Častú trajektóriu arabských utečencov z biedy do beznádeje a zase späť naruší svojrázne ústretový majiteľ reštaurácie. Sled komicko - tragických príbehov v objatí lakonických dialógov, lemovaný rockovými vypaľovačkami dôchodcovských rockerských live vystúpení, môže začať. Nepatrí to k topom kaurismäkiovskej tvorby, no dostatočne zrelé na nadpriemerné hodnotenie. Cestu k absolutóriu zrážajú už videné, neveĺmi inovované, hoci čiastočne stále účinné, opakované režijné a scenáristické postupy. (08.07.2020)

Komediálně laděný snímek, který Vás se svou lehkou hravostí a vybalancovaným dramatem zcela strhne. Režisér Aki Kaurismäki zde rovněž velmi osobitým stylem vykreslil hlavní postavy a postavičky, pročež se s nimi velmi rychle sžijete a film si užijete o to více. Jen škoda té dlouhé stopáže, která nabízí několik hluchých míst. Až na tento detail je snímek Toivon tuolla puolen dalším povedeným severským kinematografickým "zářezem" do té správné pažby. Skvělá práce! (18.11.2017)

Evangelium podle Akiho vol. 2. Prvni dil rikal, ze kdyz se k sobe lide budou chovat s uctou a jako lide, muze byt na svete dobre. Druhy to rika znovu, jen se mu tam vkradaji nackove vic nez jsme u finskeho genia zvykli. Posledni replika vudce mistni "domobrany" je naprosto charakteristicka a ostra. Pro brblaly - Kaurismaki nikdy netocil realisticke filmy, ale vetsinou jakousi socialni utopii. Nejlepsi reseni byvaji casto ta nejjednodussi rikaval uz ve stredoveku Vilem z Ockhamu. (19.09.2017)

Většina režisérských velikánů, kteří byli na vrcholu dejme tomu v 90. letech, mají v dnešní době problém udržet svůj vlastní unikátní rukopis, ať už se jedná o specifickou filmovou řeč, anebo (a to především) o vizuální estetiku. Problémem může být jejich vlastní umělecký vývoj, já vidím jako důležitý bod a zásadní problém v přechodu do digitálního prostředí. Ať už je vývoj techniky jakýkoliv, a i když třeba ještě dneska točíte na surovinu, málokdy má pak daný snímek ten pravý filmový look a feeling, ten pravý rukopis minulých dekád, kdy filmy byly mnohem filmovější, než jsou dnes. Celým tím okázalým shrnutím se dostávám k tomu, jak moc jsem byl nadšen, když jsem zjistil, že i v roce 2017 dokáže Kaurismäki natočit film, který je (v tom nejlepším smyslu slova) prostě dalším v řadě, a který v sobě nese všechny ty specifické prvky rukopisu, jež ho zdobí od samotného počátku. Policie sice má na stole notebooky, ale stejně pořád píše na stroji a má starý dobrý ciferníkový telefon a vám přijde, že takhle to prostě má být. Stále se v Kaurismäkiho filmu skoro nemluví, stále je vše dokonale mile prkenné, stále tam jsou ty natolik specifické polodetaily na obličeje postav stojící ve zcela specifickém druhu nasvícení. Kaurismäki má občas tendenci vyskočit z té zdánlivé emoční plochosti a začne posouvat svůj absurdní humor do trochu šílenější roviny. Já dávám přednost těm jeho filmům, kdy se tomu v podstatě zcela vyhýbá a celý děj tak proběhne v té suchohumorné rovině. Proto i u Druhé strany naděje bych měl k několika místům určité výhrady, nemění to ale nic na tom, že jsem si to celé opravdu užíval s pocitem neskutečně příjemného staromilství. 7/10 (06.09.2017)